Vybral si Vladimír Putin Dmitrije Medveděva proto, že jsou si podobní? Že mají stejné názory, nebo proto, že Medveděv vlastní názor nemá či neprosazuje? Dvojčata tito dva ruští lídři rozhodně nejsou, shodných, ale i diametrálně odlišných rysů mají ovšem hodně.
Dětství a roky dospívání
D. M.: Narodil se v Leningradu (dnešním Petrohradu) a vystudoval tady práva. Pochází ze skromných poměrů. Už na základní škole se seznámil se svou budoucí ženou. Za významný mezník je pokládána práce na leningradské radnici, kterou tehdy vedl petrohradský demokrat Anatolij Sobčak. Tehdy se také blíže seznámil s Putinem. V. P.: Narodil se v Leningradu (dnešním Petrohradu) a vystudoval tady práva. Pochází z velmi skromných poměrů. Seznámil se zde se svou budoucí ženou. Už v pubertě toužil být „sovětským špionem“. Za významný mezník je pokládáno jeho působení na petrohradské radnici, kterou tehdy vedl demokrat Anatolij Sobčak.
Popularita
D. M.: Medveděv se stal populárním a uznávaným politikem ještě před tím, než byl zvolen hlavou státu. Je oblíbený ovšem výhradně díky tomu, že Putin dal svým občanům pokyn: „Mějte ho rádi, važte si ho a volte ho“. Ti ho téměř bezvýhradně poslouchají. Medveděv je tedy v poněkud nevýhodné a těžké pozici - hlavní jeho image je prostě Putin. V. P.: Putina před jeho vstupem do vysoké politiky veřejnost příliš neznala. Většina předpovědí i renomovaných politologů hovořila o slabém prezidentovi, který bude jen poslušnou a prodlouženou rukou rodiny svého předchůdce Borise Jelcina. I Jelcin dal svým občanům pokyn: „Mějte ho rádi, važte si ho a volte ho,“ ale jeho doporučení nebylo pro Rusy zdaleka tak závazné jako příkaz současného prezidenta, neboť Jelcin nebyl již koncem 90. let populární. Část občanů RF ho nebrala vážně. Putin si tedy musel bezmeznou lásku Rusů skutečně vybojovat vlastními činy. Vstoupil do Kremlu už s image špiona, „silovika“ člověka, který se opírá o tajné služby a armádu.
Příchod k moci
D. M.: Medveděv se stává prezidentem nikoliv kvůli svému přesvědčivému politickému a sociálně-ekonomickému programu, ale výhradně díky podpoře Putina a jemu podřízených politických stran. Medveděva podpořily i vlivné skupiny oligarchů, intrikáni z administrativy Kremlu s obrovskými pravomocemi a ruská generalita. Rozhodující slovo ale má na rozdíl od roku 1999 nově zformovaná skupina státních úředníků, kteří se jednou nohou dostali do velkého byznysu a druhou zůstali ve státní správě. De facto k ní patří i sám Medveděv, který je vicepremiérem i šéfem Gazpromu zároveň. V. P.: Putin se v roce 1999 stal premiérem a posléze prezidentem výhradně díky podpoře Kremlu tehdejšího prezidenta Borise Jelcina a důvěře generality ozbrojených složek, které se jako agent tajných služeb těšil. Neměl tehdy prakticky žádný politický a sociálně-ekonomický program rozvoje Ruska. O tom, že stane v čele ruského státu, nakonec rozhodly de facto vlivné skupiny, které se za Jelcina vytvořily, soupeřily mezi sebou a v závěru se shodly na tom, že Putin bude přijatelný pro větší část z nich.
Vztah k ekonomice
D. M.: Na právníka se vyzná velmi dobře v tržní ekonomice a dobře působí na zahraniční investory. Medveděv je totiž pokládán za poměrně liberálního ekonoma, i když podporoval zásadní zvýšení role státu v ekonomice a byl aktérem vměšování se státu do věcí hospodářských. V. P.: Není považován za velkého znalce ekonomiky, ale za člověka s instinktem a schopností manipulovat s představiteli velkého ruského byznysu tak, aby je dostal pod kontrolu. I když hlásá poměrně liberální ekonomické zásady, de facto se dopustil řady přečinů vůči svobodnému podnikání i nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Snaží se, aby sice v Rusku existovala tržní ekonomika, ale musí ji řídit on sám a úzký kruh příslušníků jeho klanu, Za Putina se státní byrokracie zapojila v nejrůznějších funkcích do velkého byznysu tak, že se stát a oligarchie zcela navzájem prorostly. Je velmi opatrný vůči zahraničním investicím do ruské energetiky.
Vztah k armádě, policii, KGB
D. M.: Na rozdíl od řady jiných ruských politiků, kteří v současnosti působí v nejvyšších funkcích, není znám žádný intimnější vztah Medveděva k tajným službám či jiným ozbrojeným složkám. Proto nemá Medveděv ani významnější podporu v silových strukturách -veškeré sympatie armády, policie i FSB k němu vyplývají z toho, že je následník Putina. V. P.: Stát se agentem tajných služeb toužil od jinošských let. Pracoval jako agent KGB v bývalém východním Německu, v 90. letech se stal šéfem Federální služby bezpečnosti, která je pokračováním KGB. Už při svém nástupu do prezidentské funkce se těšil největší podpoře ozbrojených složek. Uděloval vždy tajným službám i armádě výjimečnou pozornost a řada jeho bývalých kolegů získala díky Putinovi vlivné funkce ve státním aparátu.
Zahraniční politika
D. M.: V zahraniční politice otevřeně přiznává prioritu Putinovi a chce pokračovat v jeho politice „obrození velmoci“. Vlastní zahraničněpolitické teze nemá. V. P.: Cílevědomě se snažil navrátit Rusku velmocenské postavení a směřoval k obnovení bipolárního světa. Podařilo se mu významně posílit vliv Ruska ve světě i v oblasti bývalého Sovětského svazu. Jako vůdce si získal v zahraničí i přes řadu výtek respekt, znovu dostal Rusko na mezinárodní scénu jako rovnocenného partnera USA.
Domácí politika
D. M.: Klade důraz na sociální sféru a ekonomiku, nemusí čelit společenskému požadavku řešit vnitřní válečné konflikty. Může být ve všech ohledech „měkčí“ než Putin v roce 2000. Občané od něj chtějí garance „sytosti a dostatku“. V. P.: S jeho jménem byla spojována naděje na obrodu armády i tajných služeb a vyřešení čečenské otázky. Občané požadovali schopnost zmobilizovat vnitřní síly na obranu proti vnitřním i vnějším nepřátelům, schopnost bojovat proti terorismu i separatismu. Putin měl naplnit a naplnil touhu po „silné ruce“, což se mu podařilo.
Úkoly a předsevzetí
D. M.: Má za úkol udržet stávající stav, vstupuje do fungujícího systému. Může ho maximálně pod dohledem vylepšovat a modernizovat. Mj. si vzal za úkol oddělit soudní moc od vlivu státního aparátu a vytvořit skutečně občanskou společnost, což se Putinovi nepodařilo. V. P.: Putin na rozdíl od Jelcina neměl za úkol zlomit a zničit starý systém, ale již spíše vytvořit nový. Tuto činnost mohl již vykonávat samostatně, bez dohledu svého předchůdce. S úkolem se vypořádal nadmíru úspěšně a vytvořil systém, ve kterém on sám vévodí mocenské pyramidě složené z příslušníků tajných služeb, poslušných oligarchů a zdatných intrikánů.
O autorovi| Petra Procházková, spolupracovnice LN
