Senát má nového předsedu, bývalého odborářského bosse Milana Štěcha. Je prvním reprezentantem levice v čele horní komory. Snad měla tentokrát ČSSD šťastnější ruku než při výběru minulého předsedy sněmovny Miloslava Vlčka, který se proslavil zejména svými nešťastnými výroky. Senátoru Štěchovi se dostalo obrovské možnosti, je druhým nejvyšším ústavním činitelem a šéfování Senátu poskytuje obrovskou soft power. Jenže jen tomu, kdo získá autoritu.
Pan Štěch, řekněme si otevřeně, v politice zatím nic moc nepředvedl. Na kandidátce strany byl většinou jen do počtu za odboráře, a také se může vydat cestou Libuše Benešové. Ta vládla Senátu jen dva roky zásluhou opoziční smlouvy a nakonec nedokázala ani obhájit mandát. Petr Pithart si vydobyl uznání jako intelektuál, Přemysl Sobotka spíš jako důsledný antikomunista a stranický solitér. Co bude programem Milana Štěcha, to je velká neznámá.
Senát sice může vypadat jako odkladiště vyhořelého paliva, ale na druhé straně z něj odstartoval třeba Mirek Topolánek na vrchol mocenské pyramidy. V případě pana Štěcha, který v Senátu sedí od jeho vzniku v roce 1996, lze spíš mluvit o odměně za věrné služby, nějaké výboje od něj nečekejme. Otázkou je, zda to od ČSSD bylo moudré, obsadit předsednický post někým takto nevýrazným. První šanci v dějinách země mohla tak velká strana využít lépe. Pan Štěch chce posílit prestiž horní komory v očích veřejnosti, podobně jako všichni předchůdcové. Pěkné. Ale nemůže nás nenapadnout otázka, co tam dělal do včerejška.
Při skepsi, kterou v člověku ukula zkušenost, si můžeme minimalisticky přát, abychom se za výroky nového šéfa Senátu nemuseli styděl, což v případě zmiňovaného sociálnědemokratického předsedy sněmovny Vlčka bylo žel pravidlem.
