Nikdo nemůže říci, že by to Viktor Orbán neříkal. Přinejmenším hned po jarních volbách, které tak triumfálně vyhrál, oznámil, že parlamentní demokracie, tak jak ji Maďarsko znalo po roce 1990, skončila. Když jsem to dva dny poté slyšel ještě jednou, nikoli před davem nadšených příznivců, ale na tiskovce před desítkami novinářů z celého světa, tak mě zamrazilo. Chvíli poté jsem měl vstup do vysílání Českého rozhlasu, a když se mě moderátor zeptal na mé první dojmy, vypadlo ze mě téměř samo: „Je to, jako bych slyšel Putina.“ Moderátor se zarazil a zkoušel to zjemnit. Zřejmě v přesvědčení, že takové srovnání premiérovi členské země Unie nepřísluší. „Rád bych se mýlil,“ ukončil jsem tehdy náš malý spor.
Po více než půl roce lze tou samou větou pokračovat. Rád bych se mýlil, ale vše, co ničím neomezená vláda Orbána předvedla, ukazuje, že Orbán myslí své záměry vážně. Kroky, které Maďarsko pod jeho vedením udělalo, směřují k zabetonování moci jedné, tedy té jeho strany. K tomu, aby současný stav, kdy Fidesz mocensky válcuje oponenty, byl stavem trvalým. Vrcholem kroků, které po dvaceti letech sílení demokracie v naší části Evropy zařadily tvrdou zpátečku, je zatím mediální zákon. Zákon, proti němuž byla paní Bobošíková v čele ČT heřmánkový čajíček. Teď přichází na řadu nová ústava, pasy zahraničním Maďarům, brzy možná i kriminalizování lídrů opozice.
Děje se tak v EU, od ledna dokonce v její předsednické zemi, dělá to Viktor Orbán, ten vlasatý, nebojácný Orbán, který svrhával totalitu a přinášel Maďarsku demokracii. Rád bych se mýlil, ale obávám se, že ten samý, jen o dvacet let starší Orbán teď svobodu a demokracii Maďarsku a Maďarům bere. Rád bych se mýlil, ale bojím se, že mu v tom nikdo nedokáže zabránit. Jen on sám.
