Jako vzpomínky na posledních 60 let prezentuje své poutavé vyprávění Oskar Leo Krause. V knize Snad jsem nezabloudil..., kterou český exulant ve Švýcarsku vydal vlastním nákladem, střídá dramatické historky svého nesporně dobrodružného života.
„Chodil jsem po cele sem a tam a celé dny jsem skládal básně. A zkuste skládat básně, když si nemůžete nic napsat, když se musíte naučit nazpaměť první verš a pak druhý a třetí a desátý a pak zjistíte, že pátý se dobře nerýmuje a že je třeba jej trochu opravit, a zase se to musíte učit zpaměti... Díky tomu jsem zapomněl na čas, zahnal ty trýznivé úvahy...“ Někdejší vězeň Krause popisuje způsob, jímž se mu po nezdařeném útěku z lágru podařilo vydržet v „temnici“ a neponížit se. Kdysi aktivní mladý národní socialista byl souzen v sokolovském Hornickém domě jako „záškodník“. Horníci na tu slávu dostali volno... „Jako siamská dvojčata jsme spojení pouty šli tím rozběsněným davem, který pokřikoval: ,Pověste je!‘ “ Nymburský rodák Oskar Leo Krause skládá jen tak, mezi řečí fakta, na něž by jiným nestačila kapitola. Třeba to, jak se při čekání na odvolací soud potkal na Pankráci s otcem i maminkou. „Táta dostal doživotí, máma osmnáct let. Prokurátor se odvolal, protože doživotí se mu zdálo málo...“
Ani vězení, ani přikázaná manuální práce mu nevzaly chuť k životu. Stojí za to, sledovat životní peripetie člověka, který se nedal udolat. Naopak, tam, kam se dostal, obvykle uspěl. Svou knížku, jež si rozhodně nečiní ambice být vysokou literaturou, nicméně se čte skoro jako detektivka, píše vyzbrojen mnoha trpkými zkušenostmi. Přesto s humorem a nadhledem. Popisuje život v různých prostředích, kam jej osud - doma i v cizině - zavál.
Ve Švýcarsku kromě jiného založil galerii, pomáhal českým umělcům, pořádal jim výstavy i autogramiády. Nechlubí se jimi, jen konstatuje, kdo se u něj v galerii všechno objevil. Sjednal besedy Adině Mandlové také v Curychu a Basileji, všude bylo plno, herečka byla pohotová a vtipná, a když se jí ptali, jak je možné, že po tolika letech v cizině mluví tak krásnou češtinou, odpověděla prý: „Já myslím, že jen blbec zapomene svou mateřštinu.“
Chválí toho, kdo si poctu zaslouží. Nešetří ale ani leckteré rodáky v exilu, rádoby přátele, z nichž se vyklubali nejen vykukové, ale také agenti StB. Neudává je, jen podává cenná osobní svědectví.
