Abiturientské srazy a podobné sleziny zdají se být na první pohled šťavnatým soustem pro sloupkařovo líčení, přičemž doopravdy lze z tohoto zdánlivě vděčného tématu vytěžit pramálo. Pokud jste to nezažili, nemá cenu vysvětlovat, že se někdo může po pětatřiceti letech odbourat historkou z gymnaziálního života, kterak se spolužák Vladimír česal při vyučování a obávaná profesorka Tamara mu sebrala hřeben. Lidi se při takových příležitostech holt sejdou, porovnají, kdo jak zestárnul, zavzpomínají si, opijí se, rozjedou se domů, no a co.
A přece si neodpustím, abych vás nezpravil o tom, jak jsme v sobotu připomněli 140 let od založení našeho drahého gymnázia v Třeboni. Já vím, kam se hrabeme na starší ústavy v Klementinu, Jindřichově Hradci, Jičíně nebo v Litomyšli. A v Rakovníku, kde místní duchaplné sdružení ODS rozhodlo, že nazve gympl jménem hrdiny Vlastimila Tlustého. Pořád ale vedeme před mladším Uherským Hradištěm, Libercem, Opavou, Prostějovem či Kolínem, tak klid.
Oslavy byly bezvadně připravené. Během průvodu pod balonky s logem školy cestou na Masarykovo náměstí jsem nahlížel do vyčerpávajícího almanachu, který vydalo Sdružení rodičů v redakci profesorky češtiny a hudební výchovy Anny Kohoutové. Dozvěděl jsem se z něj i to, že jedním ze zakládajících členů Spolku pro podporu chudých studujících byl Jan Adolf II. Schwarzenberg. Prvním ředitelem se stal třiatřicetiletý vlastenec doktor Antonín Tille a žádnému z devíti učitelů ve čtyřech třídách nebylo víc než třicet! Ministře Ondřeji Liško, jakpak je to dnes? Když později pro nedostatek žáků hrozilo zrušení, po vyjednávání u císaře ve Vídni zachovala se škola na náklady obce. Analogie raději nehledám, ani s Českou poštou. Mezi věhlasnými absolventy nachází se filozof Josef Ludvík Fischer (v oktávě dvojka z mravů), malíř František Volf, spisovatel Radovan Krátký a z mladších bystrý reportér Respektu Marek Švehla a režisér Zdeněk Gawlik, vesměs prima pánové a kluci.
Avšak! Když na náměstí starosta Jan Váňa volal nejstarší studenty k dekorování, zaznělo i jméno Lubomíra Štrougala, absolventský ročník 1942/43. Fantom se bohužel osobně nezjevil, ačkoli ho prý někdo zahlédl při prezentaci. Škoda. Chtěl jsem mu totiž vřele poděkovat za obětavou práci ve špičce moudré KSČ, když vedl osmnáct let normalizační vládu a předtím pět roků ministerstvo vnitra. Moment! Než se mi začnete pošklebovat, že jsem vlastně chodil s Lubou do jedné školy, musím vysvětlit, že za války krásnou Nekvasilovu budovu gymnázia zabrala německá vojska a výuku přesunuli do Lomnice nad Lužnicí. Pročež nějaký Štrougal nemá s bytostně skvělými třeboňskými gymnazisty zaplaťpánbu ale vůbec nic společného! Navíc se říká, že žral s Jírou z Lomnice chrousty.
Samozřejmě že jsme datum výročí večer ještě orazítkovali. Aťsi v kulturním domě Roháč netopili, snažili jsme se zahřát doušky z nevratných lahví s elixíry dávného mládí, když tu nás vrátila na zem spolužačka, která při loučení pravila: „Tak vám přeju hezkej zbytek života.“
Když starosta Jan Váňa volal nejstarší studenty k dekorování, zaznělo si i jméno Lubomíra Štrougala. Fantom se bohužel osobně nezjevil. Škoda.
