Tam běžel Jan Haluza svůj nejtěžší závod - šestiletý.
PRAHA V roce 1942 byl na vrcholu kariéry. Z válečných let má atlet tehdejšího SK Baťa Zlín sbírku titulů mistra republiky v bězích na středních tratích z dráhy, v krosech i na silnici, dvakrát ovládl slavné Běchovice. Právě v roce 1942 došlo k jeho setkání s Emilem Zátopkem. „Přivedl ho za mnou doktor Kučera, Emilův vychovatel z Baťovy školy práce, a svěřil mi ho - jsi zkušený běžec, podívej se na něj,“ vybavuje si Haluza.
Na stejné období vzpomíná Jindřich Roudný, Zátopkův vrstevník, který se později, v roce 1950, stal mistrem Evropy v běhu na 3000 metrů překážek. „Emil už měl za sebou druhé místo v Běhu mladých mužů Zlínem, potom vyhrál v Brně Běh Lidových novin, v SK Baťa jsme se ocitli současně,“ přibližuje.
Proto je Jan Haluza často uváděný jako první a vlastně jediný Zátopkův trenér, přestože ke slávě se pozdější šampion brzy vydal vlastní cestou.
„Hlavně jsem Emila naučil rozcvičku, kterou neznal. Spolupracovali jsme možná rok, možná o něco déle. Byl jsem takovým jeho instruktorem na střední tratě, lepšil se. Ale tehdy nebyli trenéři dnešního pojetí, těžil jsem hlavně ze svých zkušeností,“ líčí šestadevadesátiletý muž.
A která byla ona vlastní cesta? „Emilovi ty tréninky nestačily, tak běhal s Tomášem Šalém, rovněž několikanásobným mistrem republiky. A vymyslel si intervalový trénink - třeba deset rychlých stovek s meziklusy. V roce 1944 přišel na to, že vytrvalost mu jde líp, tak to samé prováděl s úseky dlouhými 200 a 400 metrů,“ odhaluje Roudný Zátopkův klíč k úspěchu.
Největší Zátopkova sláva, zisk tří zlatých medailí na OH v Helsinkách v roce 1952, zastihla Haluzu v jáchymovských uranových dolech, kam jej poslal komunistický režim.
Zátopková: Chtěli jsme pomoci „Na dole Bratrství jsem šel po náměstí, což byl takový plac, a dozorce tam řval na celý kriminál - Emil Zátopků má třetí zlatou medaili! To mě dorazilo. Říkám si - ty bolševický hajzlíku, já vím, že Emil je výborný, ale proč se z jeho úspěchů raduješ zrovna ty? O to víc na mě dolehlo, že jsem se toho nedočkal na svobodě, ale v nejtužším kriminále,“ pokyvuje hlavou Haluza.
Už v roce 1949, po Zátopkově zlatu na 10 000 metrů z OH v Londýně 1948, vyšla kniha Františka Kožíka Vítězství vůle, která uváděla slavného běžce jako příklad pro pracující lid. Několikrát je v ní zmiňována také důležitá role trenéra Haluzy. „Chtěli jsme, aby to tam pan Kožík napsal, doufali jsme, že to Haluzovi pomůže,“ říká Dana Zátopková. „Ale nepomohlo, mocipánům to bylo fuk,“ konstatuje smutně.
„To od nich bylo hezké,“ nezapomíná na vděčnost Haluza, který se později se Zátopkovými několikrát sešel. „Ale zprvu dlouho ne, se ženou jsme nechtěli dělat nikomu těžkosti,“ přibližuje složitost doby.
