Výročí 28. října 1918, vzniku samostatného československého státu (republika byla vyhlášena až o několik týdnů později), na první pohled vypadá, že k němu není co dodat – vše je jasné. To je pochopitelně omyl. Osmadvacátý říjen je dodnes pojímán jako jakýsi politickoideový kýč, a to nejen na veřejnosti, ale i v odborných kruzích. Už samotná teze o „osvobození z 300letého úpění pod habsburskou nadvládou“ je pohádka, která nemá s realitou mnoho společného – těžko bychom hledali v Evropě národ, který v dějinách tak málo úpěl jako Češi, dokonce i pod Habsburky.
V první světové válce, která byla českými vůdci prezentována jako vítězství demokracie nad teokracií, světlé budoucnosti nad temnou minulostí, vítězství principu národního sebeurčení nad národní porobou, ve skutečnosti na straně vítězů stály hlavní koloniální mocnosti.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Poražené Rakousko-Uhersko bylo v mnohém ohledu slušnější stát než Francie zbrutálnělá politickým násilím a za jedinou teokracii, která se ke konfliktu nachomýtla, lze považovat carské Rusko, které ovšem bojovalo na straně Dohody, zatímco vilémovské Německo bylo na svou dobu poměrně liberální stát. Také v minulosti nebylo všechno špatné, zatímco na obzoru ne příliš vzdálené budoucnosti netrpělivě přešlapovaly dosud nevídané hrůzy.
Půda pro nacionálně sociální revoluci Přistoupíme-li k 28. říjnu 1918 s tímto vědomím, nemůžeme nevidět dobové omezení výše zmíněných tezí, které měly svůj smysl a účel v připoutání mas k novému demokratickému mýtu, což mělo nepochybně značný vliv na to, že česká meziválečná společnost – hlavně v době velké hospodářské krize – zůstala imunní vůči fašismu, ačkoli s komunismem to bylo horší. A o to právě jde.
I když první republika byla nepochybně rozvinutou občanskou společností, která plynule navázala na všestranný hospodářský, kulturní a politický rozvoj před první světovou válkou, nedokázala se dostatečně oprostit od oné revolučně demokratické rétoriky, která chtě nechtě udržovala ve vědomí lidí půdu pro skutečnou revoluci, nacionálně sociální. Odstartovala ji dezorientovaná konzervativní pravice po 30. září 1938 a dokončila ji dezorientovaná levice po květnu 1945. Doba od Mnichova do komunistického puče v únoru 1948 – přerušená, ale také v mnohém podpořená nacistickou okupací – má vnitřní spojitost. To, co bylo započato v září 1938 pod tlakem zvenku, v květnu 1945 propuklo v plné síle, ale už z vlastní vůle a v domácí režii.
Z účasti na veřejném životě byly rázem vyškrtnuty celé společenské třídy, stejně jako politické strany, které nezapadaly do nového národněsociálního pořádku, celá ekonomická odvětví byla zestátněna, soukromé vlastnictví bylo zpochybněno a stejně jako politická scéna byl zglajchšaltován i tisk a kulturní tvorba.
28. říjen 1945 nebyl totožný s 28. říjnem 1918, ačkoli to dobová propaganda takto podávala. De facto vše podstatné, na čem byla postavena první republika, bylo zpochybněno a byla přijata komunistická teze, že politická a kulturní etc. pluralita vede k fašismu. Ve skutečnosti ovšem třetí republika (1945–1948) navázala na republiku druhou a na protektorát – ať už v oblasti politické nebo ekonomické. Revoluční ideje, které po první světové válce pomohly stabilizovat českou společnost zradikalizovanou válečným utrpením a sociální nouzí, nijak nereflektované, v jiné situaci o pár let později zastíraly společnosti skutečnou podstatu věci a českým elitám pomohly převzít ideologii, jejíž destrukční potenciál se měl již v krátké době projevit.
O co se zasloužil Beneš Jestliže říjen 1918 byl klasický převrat, který uchoval a dál rozvíjel vše to, co se v českých zemí podařilo vybudovat především od druhé poloviny 19. století, pak zvrat, který se spustil v září 1938, pokračoval po roce 1945 a vyvrcholil v únoru 1948, postupně popřel a zničil prakticky vše, co předešlé generace vybudovaly.
Problém je, že se 28. říjen 1918 – ke kterému patřili uhlobaroni, stejně jako Židé nebo čeští Němci – dodnes zaměňuje s 28. říjnem 1945, kdy se česká společnost smrštila v nerozlišitelnou masu. Komunisté to dělají záměrně a socialisté i občanské strany jim v tom sekundují. Klasický v tomto ohledu byl všemi stranami přijatý zákon „Edvard Beneš se zasloužil o stát“. Beneš se jistě zasloužil o 28. říjen 1918, ale ještě víc se zasloužil právě o 28. říjen 1945, který stojí k 28. říjnu 1918 v ostrém protikladu. Komunisté tento zákon také tak interpretují a nutno říct, že po právu.
28. říjen 1918 nebyl počátek nacionálně sociální revoluce, ale bylo to vyvrcholení nevídaného kulturního, hospodářského a politického vzmachu českých zemí v 19. století, bez kterého by české země nemohly na konci první světové války znovu získat samostatnost.
28. říjen nebyla revoluce
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Petr Placák, historik
