Tvůrcům, kteří měli pověst mladých a divokých, je dnes padesát a víc, generační ohlédnutí je tedy na místě.
Shromážděná díla dvaceti tří malířů můžeme vnímat jako malířské „the best of“ jednotlivých osobností. Současně ukazují na potřebu komplexnějšího pohledu na umění přelomu osmé a deváté dekády.
Z Jiřího Davida, Vladimíra Skrepla, Vladimíra Kokolii a dalších jsou dnes žijící klasici českého umění. Jakkoliv je jejich současná tvorba rozrůzněná, má stejné kořeny. Osmdesátá léta byla z dnešního pohledu pozoruhodným obdobím: byla nadána vlastní vizuální estetikou, rozpoznatelným stylem a návratem ke klasickým výtvarným prostředkům, především malbě. Obrazy tehdy mladých malířů nesly živelnou pečeť expresionismu a poučeného primitivismu. Spíš než konceptuální mudrování je zajímalo vyprávění příběhů. Ty byly plné groteskností a absurdit, najdeme v nich i odklon od reálií doby k mytickým a archetypálním tématům nebo k pojetí obrazu coby kódovaného znaku.
Konec osmdesátých let se neprojevoval jen podobným výtvarným jazykem. Mladí tvůrci sice studovali na uměleckých školách, pozdně socialistický umělecký provoz pro ně ale byl nepřijatelný. Snaha vytvořit si vlastní svět je stmelila do pevného společenství. Umělci si sami organizovali polooficiální výstavy a deset z nich později založilo skupinu Tvrdohlaví.
Hledání zapomenutých obrazů Výstava je členěna do samostatných autorských profilů, zahrnujících tvorbu z let 1984 až 1995. Zvláště raná díla jsou mnohdy příjemným překvapením: expresivní malby Martina Mainera, Stanislava Diviše a Vladimíra Skrepla nebo dlouho neviděné, velkými formáty překvapující obrazy Tomáše Císařovského. Snad nejméně se v průběhu doby proměnila tvorba Jaroslava Róny, od počátku silná a jasně definovaná. Jiní autoři, jmenujme jen Jiřího Davida, jsou zjevně neúnavnými hledači nových cest. Profily dalších umělců, zvláště pokud jsou zaměřené jen na malbu, jsou důkazem vyčerpání mladické energie nebo jejího přesunu jinam. Zájem Petra Nikla v devadesátých letech poutalo divadlo a Otto Placht se ponořil do pro diváka odtažité džungle psychotropních světů.
Výstavu organizuje soukromá Wannieck Gallery, jejímž zakladatelem je sběratel Richard Adam. Svou pozoruhodnou kolekci malby, která má svůj základ právě v dílech generace osmdesátých let, před několika lety zinstitucionalizoval a umístil do rozsáhlých industriálních prostor brněnské Vaňkovky. Lze si představit, že si touto výstavou Richard Adam plní svůj tajný sen: uspořádal definitivní autorské kolekce toho nejlepšího, co jeho oblíbení malíři v letech 1984-1995 vytvořili. Při hledání zapomenutých, nebo dokonce nikdy nevystavených obrazů prohledal nejen česká muzea a galerie, ale především prozkoumal soukromé sbírky a důkladně prohlédl nejstarší vrstvy ateliérů umělců. Jde vlastně o sbírku, již by jednou chtěl Adam mít. Do téměř archeologického výzkumu ho nehnal akademicky chladný zájem, ale pud sběratele.
Výseč z uměleckého kvasu Podobný koncept výstavy v sobě ale skrývá nebezpečí. Omezení na malbu a několik autorů je jen malou výsečí celkového uměleckého kvasu zkoumaných let. Co je Jiří David bez prostorových instalací? Co Václav Stratil bez prací fotografických? Vladimír Kokolia, Stanislav Diviš nebo Jaroslav Róna bez projektů hudebních či divadelních? I samotná Wannieck Gallery má svoje limity: prostorová díla se zde nevystavují z praktických důvodů. Instalace v přízemí je na pohyblivých panelech. Ty je v případě komerčních pronájmů, jež jsou pro galerii nutností, možné odsunout.
Nejenže se řada umělců, kteří jsou na výstavě zastoupeni, vedle malby zabývala i vytvářením prostorových děl, ale řada dalších a podstatných pracovala v úplně jiných médiích. Osmdesátá léta znamenala nástup instalace a hravých objektů, mezi jejichž nejznámější tvůrce patří František Skála. Bez něj je přehlídka umění z let 1984-1995 jen torzem. Současně se snad v žádném jiném období tolik nepropojilo výtvarné umění, hudba a divadlo. Klasické dělení podle uměleckých druhů se smazávalo, každý dělal tak trochu všechno, což dodalo době její neopakovatelnou atmosféru i již zmiňovanou estetiku.
V jádru těchto výhrad je problém obecný: komplexní výstava o umění osmdesátých let, ke které již zjevně dospěl čas, je nad síly sebeobětavější soukromé galerie. Wannieck Gallery se přesto pokusila aspoň o řez tímto klíčovým obdobím, a to s pozoruhodnými výsledky. Opodobnou, na slovenskou scénu zaměřenou výstavu se v loňském roce pokusila Slovenská národní galerie. Vyvolala bouřlivou diskusi, což je to nejlepší, co si její tvůrci mohli přát. V Čechách bude případná diskuse bohužel omezená jen na malbu, a to až do doby, než někdo uspořádá výstavu celé kultury konce osmdesátých a počátku devadesátých let.
1984-1995
Česká malba generace 80. let Wannieck Gallery, Brno, do 20. března 2011
