Už při třetí písni Phoenix ale povstali z popela a vznesli se k nebi.
Angloamerická kapela The Cult už existuje téměř třicet let, své první samostatné vystoupení v České republice však odehrála teprve teď. Úterní koncert v pražském Divadle Archa ukázal tři věci. Dávné písně téhle rockové stálice nevybledly. Nové kusy naznačují, že The Cult mají pořád co říct. A Ian Astbury s Billym Duffym jsou jednou z nejlepších a nejsehranějších ukázek skladatelské a performerské dvojice zpěváka a kytaristy.
Začátek přitom nedával nejlepší indicie. Kapela na pódium nakráčela téměř s hodinovým zpožděním; pokud za to mohly technické problémy, budiž, ale spíš to vypadalo na rockerskou přezíravost, pro niž v 21. století už není místo. Úvodní píseň Lil’ Devil dojem nenapravila: song z desky Electric (1987) je pro otevírání koncertů jako stvořený, protože zní jako neředěná energie vytrysklá z právě otevřené konzervy, ale v Arše působil rutinně. Duffyho sólo sice bylo parádní, ale Astbury se tlačil do americké výslovnosti a měnil dokonalé frázování originálu. Dojem nenapravila ani následující méně známá skladba Electric Ocean z téže desky.
Mraky pochybností se začaly zvedat až při třetí Phoenix z předchozího psychedelického alba Love (1985). Duffyho mazlení s kytarovým efektem zvaným „kvákadlo“ a exhibice na bicí, která patří ke každé tradičně rockové show, doladily atmosféru.
Vrcholy proti očekáváním Dál už bylo jen líp. A přestože Astbury pěvecky občas nestačil (ve vypjatém refrénu Sweet Soul Sister si ulehčoval zkracováním samohlásek, jindy výšky až příliš tlačil silou a nestačil s dechem), do rozjeté lokomotivy nakonec naskočil.
The Cult své první úspěchy zažili v klubech coby příslušníci gotickorockové scény, pak se z nich stali matadoři stadionového hard rocku a nakonec se zase ocitli zpátky v menších sálech coby příslušníci nové rockové alternativy. Podle toho v Arše dopadly i jejich skladby. Hity konce 80. let jako Fire Woman, psané pro koncerty pod širým nebem, v uzavřeném prostředí narážely na strop. Zato kousky z raného a současného období zněly naživo líp než na deskách. Pochodová Rain publikum konečně přivedla do vyšší než pokojové teploty. Dirty Little Rockstar ze zatím poslední řadovky Born into This (2007) byla dobrou ukázkou muziky, která působí od pasu dolů, a našel se v ní i bubeník John Tempesta, jehož „bum-čvacht“ styl koncertu jinak spíš škodil.
Astbury do lidí během koncertu naházel tři tamburíny a neodložil sluneční brýle. Jako by nestačilo, že by nenapsal smysluplný text ani s pistolí u hlavy, do publika mezi písněmi pouštěl rozumy o sexu, duši, srdci, revoluci, fotbalu a dalších maličkostech. Ale to se od rockového frontmanství tak nějak čeká. Zato Duffy kromě doprovodných vokálů, které sdílel s baskytaristou Chrisem Wysem, neřekl ani slovo. A právě díky chemii mezi touhle autorskou dvojicí jsou The Cult tak vrcholnou hardrockovou parádou ve starém stylu.
Astbury je showman, dělá divadlo: okázale děkuje, baví se s lidmi, vtipkuje, funguje jako prostředník. Během koncertu se dostal do formy hodné zřejmě nejlepšího zpěváka své generace a ani ve vypjatých kusech jako Edie (Ciao Baby) nešel pod studiem nastavenou laťku. Ve finále byl pěvecky nenapadnutelný. To Duffy je rocker elektrikář: stará se o to, aby všechno fungovalo, a dělá, že na pódiu vlastně ani není. Přesto byl právě on hlavním hrdinou večera. Sledovat ho při soustředěné práci byla čirá rozkoš. Když mu u Rain ujela nechtěná vazba, znechuceně zavrtěl hlavou. Při Love Removal Machine jako by se sám divil, co se mu to zpod rukou line za parádu. Většinou ale působil jako chlápek, kterému někdo dal do ruky hadici natlakovanou vodou, a on teď se soustředěností vystudovaného inženýra jen žasne, jak tu gigantickou energii může ovládat pouhými doteky prstů.
Skoro ode všeho něco
The Cult zahráli reprezentativní best of své kariéry, sahající od prvního singlu Spiritwalker přes hojně zastoupené zmíněné druhé album Love, průlomovou desku Electric a komerčně nejúspěšnější Sonic Temple (1989) až po tři ochutnávky z posledních dvou řadových počinů. Bohužel vynechali kousky z desek Ceremony (1991) a The Cult (1994), k nimž se dnes neznají. Uvedli také úplnou novinku Every Man and Woman is a Star s dupavým beatem, klenutým refrénem, řezavou kytarou a titulem vypůjčeným z knihy anglického okultisty Aleistera Crowleyho.
Ty největší vrcholy hodinu a čtvrt trvající show byly nakonec ty nejméně očekávané. První přišel s písní The Witch, která pochází z období eponymního alba. Hypnotický rytmus studiové nahrávky se sice napodobit nepodařilo, ale primitivní „silové“ akordy zabíjely na dálku. Do té doby dřímající monstrum v té chvíli opravdu ožilo.
Ještě méně očekávatelný byl úspěch singlu Rise z předposlední desky Beyond Good and Evil (2001). Nad podladěnými riffy se nesla Duffyho vznosná a zvonící kytarová linka, letěla jako albatros před bouřkovým mračnem a sólo znělo jako ryk ždímaného mamuta.
Velký potenciál neslibovala ani balada Edie (Ciao Baby), která nejen inspirací osudem Warholovy modelky Edie Sedgwick sklouzává k bombastickému kýči. Sólující Duffy však při ní sestřeloval z pomyslného nebe jednu hvězdu za druhou a velebné tempo evokovalo cval koní po amerických prériích – obraz klišovitý jako ty, jimiž se Astbury tak rád inspiruje. Přídavky She Sells Sanctuary a Love Removal Machine jen dokonaly dílo zkázy. Když The Cult dohráli, rock’n’rollová klišé už nebyla směšná, nýbrž větší než život sám.
The Cult
10. 8. 2010, Divadlo Archa, Praha
