Kubánci si za léta Castrovy vlády mimo jiné zvykli na nekonečné dlouhé fronty. Hodiny čekají na autobus, na maso, na úřední razítko nebo třeba jen na obyčejnou zmrzlinu. Teď ve frontách čekají na to, až vstoupí do obchodu se západním (často také čínským) zbožím. Až vstoupí na desítky let zapovězené území. Nový vůdce země Raúl Castro jim totiž umožnil kupovat DVD přehrávače, motocykly, mikrovlnky či tolik vytoužené mobilní telefony. Kubánci se dnes dokonce mohou ubytovat v luxusních hotelech nebo si pronajmout automobil. Ani to ve své vlastní zemí nesměli. Všechna tato omezení, restrikce či zákazy obyvatele „ostrova svobody“ deptaly, považovali se za občany druhé kategorie, vše nejlepší a nejhezčí z Kuby bylo vyhrazeno jen turistům. Ne nadarmo se na ostrově uchytil výraz „turistický apartheid“.
Pichlavé otázky Raúl nyní možná přišel s těmito úlevami právě proto, aby předešel výbuchu lidové nespokojenosti. V poslední době to vřelo především mezi studenty. Stačí připomenout nedávné setkání šéfa kubánského parlamentu (Národního shromáždění) Ricarda Alarcona se studenty Technické univerzity v Havaně. Nezvykle pichlavé a rovněž velmi chytře položené dotazy musely Alarcona vyvést z míry. Jeden student se ho například ptal na to, proč Kubánci nesmějí cestovat. Lišácky (pokud tedy odhlédneme od možné upřímnosti studenta) přitom dodal, že by rád vyjel do Bolívie, aby viděl místo, kde padl Ernesto Che Guevara, hrdina kubánské revoluce. Kritika šikovně zaobalena do snu, který by měl mít každý Kubánec. Vždyť to přece sám Fidel hlásá, že by všichni Kubánci měli být jako Che!
A další příklad možné klíčící revolty mezi mládeží. Na jedné telekonferenci přenášené z Havany do Miami někteří studenti dokonce otevřeně hovořili o tom, že kubánská revoluce již dávno nepatří kubánskému lidu, ale jen Fidelu Castrovi.
Alespoň se na to zboží podívat Všechny nové vymoženosti, které si dnes budou moci Kubánci pořídit, stejně jako nově nabytá privilegia, mohou ale podobné projevy na čas zchladit a vytvořit dojem větší svobody. Pravdou je, že například mobilní telefony mnohým Kubáncům nejen zpříjemní (jsou to od přírody upovídaní lidé), ale také usnadní život. Dnes musí prakticky všechno vyřizovat pěšky. Mobily některým rodinám také umožní spojení s přáteli či příbuznými ve vzdálenějších místech ostrova, které léta neviděli. Na vině je kromě nedostatku peněz především nefungující veřejná doprava. Rovněž komunikace s členy rodiny v zahraničí bude nyní snadnější.
„Doufám, že to půjde.
Takhle si budeme moci kdykoli zavolat či poslat SMS. Žádné poruchy nebo odposlouchávání,“ řekl mi před pár dny v Miami šedesátiletý Kubánec Adalberto, který do USA utekl v roce 1980. „I když oni určitě umějí napíchnout i mobily,“ dodal mrzutě tento jinak energický stařec s narážkou na kubánské tajné služby či členy revolučních pouličních výborů, kteří hovory často poslouchají na jiném aparátu.
I když si Kubánci bez peněz nebudou moci řadu z výše uvedeného zboží (o nocování v luxusních hotelech nemluvě) dovolit, protože průměrný plat se dnes na ostrově pohybuje kolem 20 dolarů, pro mnohé z nich to je alespoň škvíra do jiného světa. Ostatně západní reportéři působící na ostrově potvrzují, že se davy Kubánců přicházejí na nové zboží alespoň podívat. Jsou dokonce ochotni (nebo vytrénovaní) vystát i onu ubíjející frontu.
Hector Palacio, přední kubánský disident, nedávno propuštěný z vězení, podobné novoty vítá. Dokonce věří, že by postupem času mohly přispět i k pádu režimu.
„Režim nesvrhne vzpoura nebo vojenská akce, ale obří dodávka džínsů,“ řekl mi v nadsázce Palacio před lety v Havaně. Lidé podle něj poté zatouží i po dalších západních věcech a nakonec i po západním politickém a společenském systému.
Kubánci v exilu ale něčemu takovému nevěří a nejnovější zákony Raúla Castra považují jen za kosmetické změny, které mají vůdce ukázat v laskavějším světle. „On (Raúl) je ještě horší než Fidel. Je to monstrum. Povolí pár věcí, systém ale zůstane stejný. Raúl bude komunismus bránit i za cenu zabíjení,“ řekl mi v Miami Ábel Nieves Morales, který v Castrove vězení strávil 20 let. Pozvedl přitom ukazovák pravé ruky a dodal: „A Fidel je ještě naživu, ten velké změny v žádném případě nepřipustí.“ Flirt s pseudočínským modelem Kdo ví, jaké motivy Raúla k jeho nynějším krokům vedly. Možná se opravdu chce ukázat jako pravý reformátor a flirtuje s jakýmsi pseudočínským modelem. Vždyť to byl právě Raúl, kdo svého ideologicky sveřepého bratra na počátku 90. let minulého století po rozpadu Sovětského svazu, který Kubu léta sponzoroval, přesvědčil o nutnosti vpustit do země turisty a začít s drobným podnikáním. Raúl ale také možná chce jen přivést více peněz do státní pokladny (většinu výše uvedených výrobků prodávají státní firmy).
Nejpravděpodobnějším důvodem těchto „úlev“ se ale zdá být snaha předejít vzpouře. Někdejší ministr obrany lidově řečeno upouští trochu páry a po letech odříkání, obětování se a denních starostí s nedostatkem jídla, výpadky dodávek elektřiny a vody či kolabující dopravou Kubáncům dopřává i trochu pohodlí a rozptýlení. Možná se mu tak i podaří odradit některé výbojnější jedince od otevřené revolty přímo v ulicích, pokud tedy nesáhne po praktikách Fidela. Ten svým příliš hlasitým kritikům systematicky během své téměř půl století trvající vlády umožňoval emigraci do zahraničí. Tím tak předešel nebezpečí, že tito odvážní, vzpurní lidé strhnou masy a vyvolají protivládní protesty. V zahraničí se po nich slehla zem, protože se o nich státem kontrolovaná média až na výjimky nikdy nezmínila.
Pokud se ale nyní Raúlovi podaří Kubánce uchlácholit mobily či DVD přehrávači a ti budou režim nadále tolerovat, ozvou se skeptici, jakým je například již uvedený Ábel Morales z Miami. Tento tábor lidí se navíc obává, že Kubáncům na ostrově vlastně ani nejde o svobodu a demokracii, že jim nezáleží na osudu stovek politických vězňů, ale jde jim jen o konzumní styl života. Ať už je to, jak chce, až nyní po měsíci a půl vlády Raúla Castra se dá o Kubě říci, že pokročila do času Československa v druhé polovině 80. let minulého století...
O autorovi| Eduard Freisler, dopisovatel LN v USA
