Dnes o tom, jak Češi v 70. letech propagovali íránskou monarchii O českém pavilonu na světové výstavě Expo 2010 v Šanghaji se zatím mluví pouze v superlativech: v jakýchsi čínských novinách ho zařadili mezi „pět pavilonů, které musíte vidět“, české noviny píší o tom, kterak nenasytní Číňané po pár hodinách vyjedli českou restauraci, o dlouhých frontách a velké návštěvnosti. Na podobné zprávy jsme celkem zvyklí, již od Bruselu v roce 1958 se ví, že Češi (tehdy ještě se Slováky) světové výstavy prostě umí.
Český recept na úspěch je těch padesát let v zásadě stejný: nápaditá architektura a design, hravá kombinace historie a nejmodernější audiovizuální techniky. Žádná česká účast na Expu se neobešla bez skla, plzeňského a Hurvínka. Na straně 31 dnešních Lidových novin píše Zdeněk Lukeš o architektonickém ztvárnění československých expozic na Expu v Bruselu, Montrealu a Ósace. Neméně zajímavé je politické pozadí výstav: díky několika příležitostným publikacím z roku 2008 toho hodně víme o Bruselu, méně již o dalších dvou světových výstavách. Také při jejich realizaci docházelo k bojům mezi strážci ideologické čistoty a svobodomyslnými umělci. Zvlášť vyhrocená situace nastala v roce 1970 v Ósace: pod taktovkou příznivce pražského jara Miroslava Galušky vznikla expozice, která celkem nezastřeně protestovala proti sovětské okupaci i počínající normalizaci. Část umělců, kteří se na výstavě podíleli, emigrovala, jiní byli doma perzekvováni. Mnozí z nich však našli azyl v podniku Art Centrum, jehož činnost se do značné míry vymyká normalizačnímu stereotypu.
Art Centrum založil již na konci roku 1964 tehdejší ministr školství a kultury Čestmír Císař. Úkolem nové instituce bylo prodávat československé umění do zahraničí. Po skromných začátcích se instituce rychle etablovala a zastupovala stovky umělců. Po úspěších v Montrealu a Ósace se díky tvůrci multimediálních děl Jaroslavu Fričovi prosadila na světovém výstavnickém trhu. Nejpozoruhodnější aktivity měla v sedmdesátých letech v Íránu.
Proamerická diktatura Rézy Pahlavího byla v zemích sovětského bloku považována za nepřátelský režim. Přesto Art Centrum realizovalo v Íránu řadu expozic, jejichž cílem byla oslava tamního polofeudálního systému. Art Centrum za to bylo kritizováno dogmatiky: například velvyslanec Jan Straka psal v listopadu 1971 Vasilu Biľakovi: „... umělci socialistické země za několikatisícový obnos v dolarech vytvořili tu nejdokonalejší apologetiku současné dynastie Pahlaví“ a jimi vytvořený program je „popřením vědeckého učení o socialismu“.
Nad Art Centrem však držel ochrannou ruku pragmatický premiér Lubomír Štrougal. Dogmatici se museli sklonit před sílou petrodolarů a Art Centrum vytvářelo propagandu íránské monarchie až do jejího pádu v roce 1979. Zakázky pro Írán živily desítky či možná spíše stovky českých umělců. Mnozí z nich doma nemohli vůbec vystavovat. S Art Centrem mohl vyjet na pracovní pobyt do Indie dokonce i signatář Charty 77 Stanislav Milota.
Před lety vyšla publikace Ostrůvky svobody o nezávislých prostorech, do nichž komunistická moc nezasahovala. Činnost Art Centra ukazuje, že tyto zóny mohly existovat i uvnitř systému; jen o nich zatím skoro nic nevíme.
***
Dogmatici se museli sklonit před sílou petrodolarů a Art Centrum vytvářelo propagandu íránské monarchie až do jejího pádu
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
