Ale nebudu nad její proměnou v uplynulém století lamentovat, takový je osud věcí, včetně jazyka, že se časem mění, a hotovo. Ale přece! Například výraz „nemohu si pomoct“ proti staršímu „nemohu si pomoci“ před mým okem a uchem jasně prohrává.
Jazyk, kterým se česká společnost vyjadřuje, je případ od případu zvláštní. Určitou jeho variantu si třeba vypracovali politici. Ti předlistopadoví, jak si tak maně vzpomínám, nepřiznali kupříkladu, že nejsou schopni zajistit výrobu dostatečného množství toaletního papíru, ale označili toaletní papír za „úzký profil“. Jako by jeho nedostatek byl nějakým přírodním úkazem! Také zcela nedostatečná výstavba bytů, na které mladí lidé po sňatku čekali i desítky let, nabyla prohrou režimu. Režim tady jen „v této oblasti měl rezervy“.
Ti naši současní si utvářejí zase jinou podobu jazykového mlžení. Neumějí dejme tomu říci, kdy bude co konkrétně hotovo, mají své „časové horizonty“, a chceme-li to vědět určitěji, pak to přislíbí „v řádu“ měsíců, roků, možná i století. Odpověď „ano“ či „ne“ od nich neuslyšíte nikdy.
Samostatnou kapitolu by si nesporně zasloužili i novináři. Některé jazykové hrubky už dokonce snad prosadili do nového kodexu. Ptají se například, zda v rozpočtu „zbyde“ i na veřejnou dopravu, ačkoli je tento výraz odvozen od slovesa být, čili v minulosti něco bylo, a tedy „zbylo“, kdežto v budoucnosti věc bude, a tedy „zbude“.
Projev Klause a pata Achila
Název článku „Projev prezidenta Václava Klause“ je zcela v pořádku, kdežto „Projev Klause“ je jako rána palicí do hlavy. „Klausův projev“, blbečci, když už tak drze oholíte jméno o tu křestní jeho část. Zajímavé je, že to staré dobré přídavné jméno přivlastňovací si netroufnou opomenout v ustálených spojeních. Výraz „pata Achila“ jsem alespoň zatím nikde nečetl.
A taky: nerozlišují výraz „téměř miliarda korun“ od „necelá miliarda korun“. Důsledně používají jen výraz „necelý“, aniž by tušili, že i touto volbou vyjadřují názor, zda je to moc, či málo.
Na češtinu mám také přepojen svůj počítač. A přece se mnou mluví jazykem, kterému nerozumím. Dám mu například nějaký příkaz, a on se mě zeptá, co v tom případě uděláme s „hypertextem“. Osmidílný „Slovník spisovné češtiny“ tento výraz nezná. Jak ho mám znát já, pane Gatesi? Někdy si Microsoft neví s překladem rady vůbec a v českém režimu se mnou rovnou vede debatu v angličtině. „Nepřeložitelná slovní hříčka“, uváděla v případě, že si s českým ekvivalentem originálu nevěděla rady, starší generace překladatelů.
Já vole, di vole
O češtině teenagerů bych prosil někoho z oboru, aby mi něco relevantního prozradil. Když je totiž slyším mluvit a výskat smíchy na ulici, nevím obvykle, jsou-li to krajané, či cizinci. Často dlouho nepoznám, co to bez artikulace a na těch svých půlhubách říkají za slova. Čechy pak nejčastěji poznám podle toho našeho „vole, čumíš vole, já, vole, di vole“.
Ale, jak už jsem řekl, moc se tím vším netrápím.
Jen bych rád pobídl ty, kdo s veřejností komunikují v novinách, v rozhlase a v televizi, aby se víc snažili.
O češtině teenagerů bych prosil někoho z oboru, aby mi něco relevantního prozradil. Když je totiž slyším mluvit a výskat smíchy na ulici, nevím obvykle, jsou-li to krajané, či cizinci.
O autorovi| Ladislav Smoljak, herec a režisér
