Syndrom „osmiček“ v českých dějinách podle odborníků neexistuje. Desetiletí však trvají spory o interpretaci událostí, které se v oněch „osudových letech“ staly.
Jeden z jejich výkladů např. po léta legitimizoval komunistický režim.
Staroměstská radnice je nekonečné téma, které už bylo v historii Prahy postaveno na stůl mnohokrát, prohlásil letos v srpnu Pavel Bém. V nadcházejícím roce by chtěl pražský primátor na dostavbu Staroměstské radnice vypsat mezinárodní soutěž. Radnice je poškozená od konce druhé světové války a touha dostavit ji nedala spát mnoha politikům. Doposud však nikdo nebyl úspěšný.
V soutěži na dostavbu Staroměstského náměstí si „vylámaly“ zuby generace českých architektů. Ani ne proto, že by nikdo z nich nebyl schopen splnit podmínky řady soutěží, ale proto, že každá z nich vždy nakonec zkrachovala. „Nemyslím, že při znalosti historie těch soutěží by vůbec některý český architekt věřil, že může vyhrát a svůj návrh postavit. Je to cvičení. Možná by to zrovna mělo být vyhlašované jako studentská soutěž,“ říká Mariana Pančíková z Atelieru 8000.
Minulým chybám by se Pavel Bém protentokrát rád vyhnul, takže magistrát vyhodnocuje všechny dosavadní architektonické soutěže: „Chceme se z těchto materiálů poučit, abychom neopakovali některé chyby.“ Z tohoto hlediska bude také důležité nalézt příhodné datum, opřené o citlivou politickou prognózu. Polovina vypsaných soutěží týkajících se staveb na Staroměstském náměstí totiž zkrachovala kvůli změně politického klimatu. Alespoň pro druhou polovinu minulého století to platí beze zbytku.
První soutěže byly vypsány v letech 1901, 1904, 1909 a 1938. Důvodem byla především „touha zbavit se (nebo aspoň přetvořit) ,vídeňské dostavby‘ (Nobile a Sprenger 1838-1848), která byla těžkopádná, monumentální a neoblíbená,“ podotýká Pančíková. Po okupaci nacisty v roce 1939 se samozřejmě na jakoukoli dostavbu mohlo zapomenout (ačkoli i Němci si nechali připravit dvě studie). Poválečné soutěže následovaly naprosto neomylně: 1947, 1967, 1987.
„Soutěž z roku 1947, podobně jako ta z roku 1938, zapadla pod vlivem politiky,“ uvádí Pančíková. „Poslední dvě, z let 1967 a 1987, byly podle mě vypsány částečně ze setrvačnosti, aby i další generace českých architektů dostaly příležitost si zacvičit, a částečně pod vlivem uvolnění režimu: jako by se tušilo a čekalo, že dojde ke změnám. Staroměstská radnice je symbol a její dostavba či rekonstrukce symbolizuje osvobození, nový začátek atd.“
Tato série dat by měla sama o sobě stačit k vytvoření mýtu o „staroměstské kletbě“, takže jakákoli soutěž by měla být sledována s nejvyšší obezřetností, nejenom architekty, ale i politiky. Ale architekti jsou, jak tvrdí Pančíková, „příliš sebestřední, aby vliv politiky na architekturu přiznávali“, a politici se snaží - stejně jako my ostatní v našem rádoby racionálním a „vše vysvětlitelném“ světě - nevěřit na „primitivní číselný symbolismus“, jak podotýká psycholog Jeroným Klimeš.
Dostavba Staroměstského náměstí dokumentuje v malém onen český „číselný symbolismus“ změn, které se udály v letech končících na osmičku - 1848, 1918, 1938, 1948 a 1968. Samozřejmě, nalezneme dostatek klíčových událostí, které se staly v jiných letech (třeba 1939, 1945/46 či 1989), které jako by význam „osmičkové řady“ popíraly. Na jednu stranu je tedy nesmyslné vytvářet mýtus o osmičkách či hovořit „o kletbě“, na stranu druhou jsou tato data symbolická a charakterizují přelomy v historii českého národa. Působí tedy dodnes v politické kultuře a mentalitě Čechů v symbolické rovině, protože s sebou nesou očekávání, zklamání a zároveň národní identitu.
Syndrom mnichovské zrady Jan Bořil se narodil v roce 1927. V době Mnichova mu bylo jedenáct let. Vzpomíná, jak během květnové mobilizace chodili do školy s plynovými maskami přes rameno, či jak jeho otec, bývalý legionář, nosil polní uniformu se šavlí, „s čímž měl, problémy, když nastupoval třeba do tramvaje“.
„Potom přišlo prvního října obsazení Sudet. Vybavuji si, jak jsme seděli u rádia a čekali po znělce Vltavy na zprávy, ale dlouho nic nešlo a bylo ticho. Snad dvacet minut trvalo, než zprávy začaly, a pak se říkalo, že nikdo z těch hlasatelů to nebyl schopen přečíst, aniž by brečel. Tak přivezli Zdeňka Štěpánka, toho národního umělce, a ten to přečetl. Taky se zalykal, ale přečetl to,“ vzpomíná Bořil a líčí, jak nás velmoci zradily. Dokonce recituje báseň Františka Halase Zpěv úzkosti: Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon/ Čí ruce ho rozhoupaly/ Francie sladká hrdý Albion/ a my jsme je milovali/ Ty Francie sladká Francie/ kde je tvá čapka Marianno/ Slunečný štít tvůj prasklý je/ a hanbou čpí tvé ano
Tato báseň patří neodmyslitelně k tomu, co můžeme nazývat národní tragédií, příběhem zrady, násilně přerušenými dějinami apod. Mnichovský mýtus má prostě pro český národ velký význam - nikoli sám o sobě, ale zejména v souvislosti s dalšími „osmičkovými daty“.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
„Mnichovský mýtus má mnoho rovin, podob, výkladů i akcentů,“ píší Marie Koldinská a Ivan Šedivý v zářijových Dějinách a současnosti v článku „Pořádně to chlapy změní, když opouštěj‘ opevnění“. Dá se chápat jako křivda spáchaná silnějším Německem a velmocemi na nevinném národě, který „uprostřed Evropy“ byl jako jediný schopen „budovat skutečnou demokracii“ a který byl ochoten a připraven se bránit, kdyby jej nezradili.
Ono „kdyby“ je důležité, protože se neobjevuje pouze v hodnocení Mnichova, ale i dalších událostí, třeba roku 1948 a 1968, a slouží svým způsobem jako omluvenka pro pasivitu. „Moderní české dějiny se dají snadno interpretovat jako jedna velká výmluva: my nic, to Hitler, Sudeťáci, Rusové, komunisté. Tahle interpretace je ovšem nestydatá a falešná,“ podotýká k tomu politolog Bohumil Doležal.
Jak příkře soudí kontroverzní historik Jan Tesař v knize Mnichovský komplex, Češi se namísto zesměšňování Chamberlaina a Daladiera měli soustředit na studium problému, který tehdy měly demokracie v Evropě. „Kdyby se naši intelektuálové místo ponižujících, nedůstojných básniček o zradě byli zaměřili na tento skutečný problém, možná mohli včas pochopit něco o technice tvorby veřejného mínění a manipulování davem, a potom by možná nebyli bývali zůstali tak docela bezbranní právě v tom roce 1948, kdy šlo o tyto problémy (a nikoli zase o kapitulaci a vojenský puč, jak svým obětem i do 21. století sugerují ti nejzaručenější čeští demokraté).“
Odborníci povětšinou považují za klíčové pro české dějiny dvě „osmičková“ data - 1918 a 1968. Podle politologa Ladislava Cabady ze Západočeské univerzity v Plzni to první, proto, že „znamenalo vznik samostatného národa řízeného českou politickou elitou“, a to druhé zase „představuje definitivní zmrzačení nejméně dvou generací Čechů, které můžeme dodnes pozorovat v pasivitě a ztrátě orientace velké části dnešních padesátiletých a šedesátiletých“. Rok 1938 je pak významný i tím, že popřel rok 1918. „Trauma roku 1938 mělo devastující vliv i na morálku české společnosti a stalo se u nás pohodlným alibi pro různé darebáky, zejména komunistického ražení (viz ,Mnichovská zrada‘),“ podotýká Doležal.
„Syndrom mnichovanství popřel demokratický vývoj po roce 1918 a v antivlně se projevil autoritářskou druhou republikou, na kterou bychom tak rádi zapomněli,“ dodává k tomu Cabada.
Sjezd narcisů „Je pravda, že čísla mají symbolickou hodnotu, ale ne proto, že by něco nesla, ale protože lidi umějí počítat do deseti, takže když vidí nějaké číslo, vyvolává to v nich napětí, nějaká očekávání,“ vysvětluje psycholog Jeroným Klimeš. „Takhle symbolickou hodnotu má třeba druhá míza, což je definice poloviny života. Stejně se oslavuje polovina studia. To je důležité, protože to vede člověka k bilancování. Osmičky jako výročí můžou mít funkci, ale problém není ani tak ve slově můžou, jako dokažte, že ji mají.“
Samy roky končící na osmičku nemají podle expertů vliv na mentalitu Čechů v tom smyslu, že by byly nějakým hybatelem našeho chování v běžném a politickém životě. Nicméně se na nich projevují národní vlastnosti formované pro někoho od středověku (viz lipanský či bělohorský mýtus), pro jiného až od doby moderní - zejména po roce 1848 v souvislosti se vznikem českého nacionalismu. Právě tato éra je spojena mimo jiné se jménem Františka Palackého, který se podílel na vytváření mýtů o českém národě, jeho historii a předurčenosti. Cíl byl jednoduchý - vyloučení Němců. Což se dělo na prvním místě díky jazyku a na druhém právě díky mýtům. Jak poznamenává antropolog Ladislav Holý v knize Malý český člověk a skvělý český národ, Palacký v zásadě dokazoval, že Češi jako národ mají slavnou historii a odnepaměti směřovali k demokracii a humanismu, že přispějí k řešení univerzálních problémů lidstva, „neboť v opačném případě by ztratili právo na samostatnou existenci, jež je závislá nikoli na jejich množství nebo vojenské převaze, ale na jejich duchovní a myšlenkové síle“.
Po roce 1848 se tedy rodí mýtus „české národní výjimečnosti - český národ měl být nositelem politické kultury, která by nebyla srovnatelná s politickými kulturami jiných národů, resp. stála na kvalitativně vyšší úrovni. S tímto přístupem můžeme srovnávat jak neustále se vracející motiv ,střední‘ (rozuměj jiné) cesty, tak také celou diskusi o smyslu českých dějin,“ píše Ladislav Cabada v knize Politický systém České republiky. Potvrzením této „české výjimečnosti“ byl právě říjen 1918 a dvacet let první republiky.
Ostatně mýtus první republiky je velice silný. „Existovala víceméně tak dlouho, jak dlouho trvá naše postkomunistická zkušenost, ale my máme pocit, že byla něco hrozně velkého, něco hrozně důležitého, mimořádného. Realita však byla mnohem skromnější. Hodnota první republiky byla tedy mimořádně nadhodnocená,“ říká Klimeš.
Opačným pólem české výjimečnosti je pragmatismus, který podle Cabady vyplývá především z faktu, že „početní slabost českého národa jej předurčuje k očekávání vnějších zásahů, pragmatickému přizpůsobení se těmto zásahům, případně ke snaze o vyloučení vlivů některých vnějších aktérů spojením s jinými vnějšími aktéry. Současně však tento pocit vede k hluboké nedůvěře ke všem vnějším aktérům, tedy i těm, kteří by měli být ,ochránci‘ českého národa.“
Jinými slovy, rok 1918 byl potvrzením české výjimečnosti, roky 1938 či 1968 potvrzením věrolomnosti a nespolehlivosti zejména velmocí - odtud pramení nedůvěra k nim, která se projevuje dodneška. „Podle tohoto obrazu jsou české dějiny historií národa, který svými činy často tvořil evropské dějiny, ale mnohdy mu v tom bránili jeho mocní sousedé, protože prosazoval myšlenky ve své době příliš moderní,“ píše Holý.
Jako bychom se pohybovali po křivce -nadšení a víry sami v sebe, po kterém následuje hluboký propad. „Pokud je tohle pravda, tak to odpovídá narcistním fázím. Narcis se pohybuje ve dvou fázích - nejdříve přichází manicko-extatická fáze, kdy má překompenzované ego, a hned v zápětí nastává propad do deprese, kdy si naopak myslí, že je naprostá nula,“ říká Jeroným Klimeš. „Je to tedy jeden problém, který má cyklickou podobu - překompenzované ego, deprese, překompenzované ego, deprese...“ Na otázku, jestli se tento cyklus popsaný u jednotlivce dá vztáhnout i na kolektivitu, třeba národ, psycholog po krátkém zamyšlení se smíchem odpovídá: „Když máte třeba sjezd narcisů...“ Boj o interpretaci dějin Byť syndrom „osmiček“ podle expertů v české mentalitě neexistuje („je to blbost, projev primitivní pověrčivosti,“ tvrdí Bohumil Doležal), existuje něco jiného - boj o interpretaci událostí v letech končících na osmičky, respektive o roli českého národa v těchto zlomových bodech. To bylo velice dobře patrné v tom, jak k těmto událostem přistupovali komunisté a jak se k nim přistupuje dnes.
„Pověrčivost, pokud se zmocní darebáků, může ovšem hrát pozitivní roli,“ vzpomíná Doležal. „Pamatuji se, že mi estébáci v roce 1988 při různých výsleších několikrát zdůrazňovali, abych si nemyslel, že se letos zase něco semele. Oni jsou připraveni. Soustředili se na to tolik, že si nejspíš v příštím roce mysleli, že už mají vyhráno, a zároveň jim chyběly síly, které předtím věnovali držení ,osmičkového roku‘.“
Komunisté přikládali „osmičkovým“ rokům velkou důležitost, hlavně proto, že byly prostředkem k legitimizaci jejich moci. Výklad let 1918 a 1948 byl především ospravedlněním „boje“ lidu (proletariátu) proti buržoazii. Slovy Gustáva Husáka z projevu v únoru 1978 k 30. výročí Vítězného února (v němž připomínal i 10 let od „kontrarevoluce“ a 60 let od založení Československa, resp. 40 let od Mnichova): „Po tragických zkušenostech dospíval náš lid k rozhodnutí dát se v budoucnu jinou, lepší cestou, sám rozhodovat o svých osudech.“ Podobně hovořil v projevu ke stejným výročím o 10 let později Milouš Jakeš: „To (mnichovská zrada) vedlo k přesvědčení širokých lidových vrstev, že buržoazie, která zcela propadla ve zkoušce dějin, ztratila právo rozhodovat o osudech naší země.“
Tyto projevy, kromě toho, že jsou neuvěřitelně nudné a plytké, mají jedno společné: přesvědčení, že český národ je předurčen k velkým věcem a ukazuje ostatním cestu. V zásadě se jedná o tradiční přístup, který je pouze ideologicky upraven, aby vyhovoval. Ani komunisté tedy nebyli schopni přijít s ničím novým, jenom kopírovali mýty, upravovali je a vytvářeli nové, a nepřímo podporovali onen český cyklus, který Klimeš s nadsázkou přirovnával k narcisismu. Zatímco na jednu stranu z komunistického režimu čišelo přesvědčení o vlastní výjimečnosti, na stranu druhou projevoval naprostou vnitřní nejistotu s ohledem na možné činy roztříštěné a slabé opozice právě ve výročích „osmičkových“ roků, jak o tom hovoří Bohumil Doležal. Vyplývá to třeba ze zpráv o opozičních akcích předkládaných Ústřednímu výboru Komunistické strany Československa v době výročí srpnových událostí.
Materiál z roku 1978 má sedm listů, pochvaluje si zlepšení „zásobování obyvatelstva“ či fakt, že „nedošlo ke snížení aktivity a činnosti stranických orgánů a organizací, která příznivě ovlivňuje politickou situaci v jednotlivých místech“. Materiál z roku 1988 už má 19 stran (obsahuje i informace o tom, jak o výročí roku 1968 referují v zahraničí) a působí mnohem „represivněji“. Nicméně z obou dokumentů čiší úleva nad tím, že nedošlo k ničemu vážnějšímu. Incidenty jsou popsány typickým úřednickým jazykem. Třeba: „Na koupališti v Říčanech (Středočeský kraj) se vyskytl hanlivý nápis na s. Gorbačova a s. Jakeše, byl napsán červeným spreyem (písmena cca 20 cm vysoká) na nové budově.“ Obviňování předků nepomůže Hodnotit události z let 1918, 1938, 1948 a 1968 jako určitou číselnou řadu potvrzující „velký plán“ je nesmysl. Avšak všechna tato data mohou dobře posloužit k vystižení „českých vlastností“, tak jak se vytvářely a potvrzovaly od roku 1848. „Je to jen náhoda, ale jistý rytmus dvacetiletek naznačuje, že se může jednat o cyklickou politickou obměnu,“ podotýká k tomu Ladislav Cabada.
Tato obměna se dá skutečně vysledovat (s výjimkou let 1938 a 1948) a může souviset s generačními vlnami stejně jako s neschopností zajistit stabilitu jak uvnitř, tak vně státu. Současná situace je z hlediska historie unikátní (český stát je homogenní, existuje vnitřní shoda na principech jeho fungování a je zabezpečen proti útoku zvnějšku), což ovšem neznamená, že nemůže docházet k otřesům. Jedna z věcí, která by stabilitě mohla napomoci, by bylo jakési „usmíření“ s generacemi předchozími.
„Přístup k dějinám, který se zakládá na obviňování předků za to, že nám nevyřešili naše problémy, respektive že řešíce své problémy, způsobili nám jiné, je zbabělý alibismus,“ napsal historik Jan Tesař v roce 1989. „Generace prvního odboje -přese všechno - vybojovala stát. Generace první republiky - přese všechno - dokázala relativně slušný stát vystavět. Generace druhého odboje - přese všechno - dokázala ho obnovit. Generace naše dokázala jediné, všechno zkurvit. A nemá tolik poctivosti, aby ten prostý fakt přiznala.“
Osmičková data charakterizují přelomy v historii českého národa. Působí tedy dodnes v politické kultuře a mentalitě Čechů v symbolické rovině, protože s sebou nesou očekávání, zklamání a zároveň národní identitu. Je pravda, že čísla mají symbolickou hodnotu, ale ne proto, že by něco nesla, ale protože lidi umějí počítat do deseti, takže když vidí nějaké číslo, vyvolává to v nich napětí, nějaká očekávání Jeroným Klimeš psycholog
Moderní české dějiny se dají snadno interpretovat jako jedna velká výmluva: my nic, to Hitler, Sudeťáci, Rusové, komunisté. Tahle interpretace je ovšem nestydatá a falešná Bohumil Doležal politolog
Přístup k dějinám, který se zakládá na obviňování předků za to, že nám nevyřešili naše problémy, respektive že řešíce své problémy, způsobili nám jiné, je zbabělý alibismus Jan Tesař (1989) historik
O autorovi| FRANTIŠEK ŠULC, Na článku spolupracovali redaktoři LN Jan Čáp a Petr Zídek
