Postava pohybující se na pomezí dvou různých světů je v tradici moderní literatury obdařena zvláštní přitažlivostí: od Mauglího a Spidermana až po Malého velkého muže Thomase Bergera. A právě tím posledním se Charles Frazier inspiroval nejsilněji. Jeho příběh sice nedosahuje sevřenosti Bergerova dnes již klasického díla, nicméně zase je podstatně rozsáhlejší a kromě rozkošatělého příběhu nabízí i spoustu historického materiálu – což je o to zajímavější, že román se odehrává na hranici, jež představuje klíčové téma americké historie.
Asi nejcennější na knize Charlese Fraziera je to, že opouští exaltovaná klišé a boří mýtus, který kolem „hranice“ vytvořilo přes sto let amerického písemnictví a historiografie. Román je vlastně životním příběhem Willa Coopera, který ve dvanácti letech osiří a nakonec se ocitne mezi indiány. Zde dospěje, ovšem nestává se členem kmene, nýbrž neustále osciluje mezi svým adoptivním prostředím a bělošskou kulturou.
Vystuduje práva, hájí indiánské národy ve Washingtonu, marně bojuje proti jejich vysídlování do rezervací a proti zabírání půdy přistěhovalci z východu. Příběh je podán s nadhledem, nadsázkou, se smyslem pro humor a hlavně s nadšením pro vyprávění.
To má však i svou odvrácenou stranu – někdy jako by Charles Frazier chtěl říci až příliš a trochu zapomínal na čtenáře, který se pak občas neubrání dojmu, že méně by bylo skutečně více. Navíc zhruba od poloviny ztrácí kniha onu jiskřivou energii, kterou disponuje na začátku, což je přirozeně dáno i autorovým ambiciózním plánem zachytit proměny Ameriky v průběhu téměř jednoho století.
Úspěšnému románovému debutu Návrat do Cold Mountain se sice může Bílý náčelník rovnat jen stěží, nicméně návrat ke kontroverzním americkým dějinám je to osvěžující.
***
MINIRECENZE
Bílý náčelník
Charles Frazier Přeložil David Petrů. Vydalo nakladatelství
Knižní klub, Praha 2009. 496 stran.
