V různých zemích EU se vede debata o zákazu burek – tělo a tvář zakrývajících úborů, jež nosí některé muslimské ženy. Francouzský parlament zákon v tom smyslu už schválil. Je to, pochopitelně, dost ožehavé téma, ve sporu o něj padají argumenty kulturní, bezpečnostní a mnohé další. Jeden z nich bych si ale troufl označit za, řekněme, suspektní.
Zákaz nošení burek má prý být způsob, jak dosáhnout osvobození žen, jež je nosí. V tomhle uvažování je cítit suverenita těch, komu je všechno o všech jasné, a kdo se proto ani nepotřebují ptát. Říká se tomu, myslím, pýcha a je to docela nebezpečné. Nejenom jako precedent toho, že se stát může stavět do role obecného arbitra módy. Potenciálně škodlivější mi ale připadá představa, že centrálním zásahem je možné osvobodit všechny, kdo by to snad mohli potřebovat. Asi existují muslimské ženy, které by po ulici chtěly chodit v něčem jiném než v burce a těžko se jim hledá zastání, bojí se projevit. Společnost ale nemůže pomáhat těm, kdo si o pomoc odmítají říct. Existují útisk a bezpráví, vůči nimž jsou společnost a její zákony bezmocné. Asi by bylo rozumnější si to připustit a snažit se řešit problémy, jež se řešit dají, než ztrácet energii v debatách o problémech, které nakonec stejně mohou být zástupné.
Internetoví fajnšmekři našli nové hrdiny české předvolební kampaně – štáb mentálně postižených filmařů, kteří neohroženě zpovídají přední české politiky a účastníky stranických mítinků, Výsledky jejich práce je možné si prohlédnout na síti a stojí za to (více o nich na straně 2 dnešních LN).
Nejsilnější momenty ze zveřejněných záznamů jsou alespoň podle mě sekvence natočené na mítincích Dělnické strany sociální spravedlnosti a KSČM. S předsedou DSSS Vandasem mluví postižený romský pán, od pohledu dobrák a co do konstituce žádný kulturista. Pan předseda byl během rozhovoru obklopen hloučkem trénovaných příznivců. Bylo to hodně povzbudivé sledovat postiženého tazatele, který si v té pro něj asi dost nepříjemné situaci dokázal stát na svém. Když Vandas s chladnou bodrostí mluvil o tom, že ho štáb na mítink přišel podpořit, amatérský dokumentarista mu opáčil, že postižení žádnou podporu vyjádřit nepřišli. V jeho hlase je slyšet vzhledem ke kontextu pochopitelná tíseň, zároveň ale nemohl jinak. Přál bych nám všem, abychom v sobě takovouhle klidnou důstojnost dokázali najít, kdyby to situace vyžadovala. Daleko nejagresivněji a nejsprostěji se vůči té partě projevovali někteří návštěvníci komunistického mítinku. Na diváka outsidera by to mohlo působit paradoxně, komunisté přece hlásají, že jsou obránci těch slabších. Nás insidery by to ale překvapit nemělo – se soudruhy to vždycky bylo takové. Řeči jsou jedna věc, ale zkuste jim předhodit někoho slabšího, a hned se předvedou.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
