Otakar Motejl chtěl v letošním roce na funkci ombudsmana rezignovat, kvůli únavě a stáří. Autorovi tohoto textu to neoficiálně řekl v prosinci: „Přece nečekáte, že tady budu až do osmdesáti.“
Jen ještě tajil nebo možná sám nevěděl, zda to bude po volbách, anebo až na konci roku, kdy bude úřad veřejného ochránce práv slavit deset let.
V Lidových novinách tehdy vyšel sloupek, který tuto možnost naznačoval. Stálo v něm, že bez Motejla se zdá tento úřad nepředstavitelný. Doyen české justice se v něm úžasně našel, propůjčil mu svou reputaci. Český ombudsman dostával čím dál víc pravomocí (je kárným žalobcem proti soudním funkcionářům, dohlíží na antidiskriminační zákon) – jen proto, že se jmenoval Otakar Motejl.
Pokračování na straně 2
Zemřel Otakar Motejl
Dokončení ze strany 1
Poněkud paradoxně: i on patřil mezi ty, kdo nápad tehdejší poslankyně Petry Buzkové ironizovali. O funkci mluvil s veselým cynismem: „Chodím teď rychleji. Jakmile totiž začnu někde na ulici lelkovat, obrátí se na mě někdo se stížností. Stačí, abych si sedl na lavičku v parku, a už vedle mě sedí bába a začne do mě hučet. Když jsem byl na dovolené v Luhačovicích, sedl jsem si do kavárny na zahrádku – a dámy tam na mě stály frontu,“ řekl loni v srpnu Profitu.
Lidé měli Otakara Motejla rádi, jeho kolegové také. V březnu 2007 autor těchto řádek oslovil devadesát předních právníků – soudce, advokáty, akademiky – s otázkou, kdo je pro ně intelektuálně nejvlivnější autorita v oboru. Doktor Motejl skončil třetí a respondenti nápadně často uváděli stručný důvod: „celoživotní postoje“.
Byl to dlouhý a pěkný život: v 36 letech, v době pražského jara 1968, se stal rovnou soudcem Nejvyššího soudu, odpovědným za rehabilitace. Po normalizačních čistkách v roce 1970 odešel do advokacie, hájil Plastiky, členy Hnutí revoluční mládeže, překladatele Jaroslava Kořána, Hanu Marvanovou. Při obraně Sváti Karáska v -procesu s Plastiky oslovil i básníka Jaroslava Seiferta a ten mu poslal posudek Karáskových textů s památnou pasáží: „Aby vystupňoval lidový charakter a přesvědčivost svých písní, aby zdůraznil jejich hlas, dostala se mu tam zcela logicky i tzv. sprostá slova. Jsou použita naprosto funkčně a vynutila si je naléhavost ostatního textu.“
Po revoluci přišel impozantní návrat na Nejvyšší soud. Se svou pověstí nejvíc zariskoval nástupem do Zemanovy vlády. V březnu 2000 jsme s ním vedli rozhovor pro Respekt, měli jsme mu za zlé, že se stará výhradně o svůj resort, snaží se nevidět umazanost kolegů ve vládě. V témže roce Motejl z politiky otráveně odešel. Ale ještě se mu nabídl velkolepý závěr kariéry: jako první ombudsman vtiskl této funkci smysl.
Motejl loni v prosinci ironicky utrousil: „Úkolem odcházejícího funkcionáře je najít důstojného nástupce, který bude nepatrně hloupější – aby všichni rádi vzpomínali.“ Jaká smůla, že to první – najít nástupce – se mu včas nepovedlo. Ale jaké štěstí, že to druhé má Otakar Motejl zajištěno.
