Psaní českého tisku o skonu Milana Paumera ukazuje, že nekrolog u nás nebývá příležitostí ke kritické reflexi. Podle klasického pravidla žánru „o mrtvých jen dobré“ dostali příležitost převážně ti, kteří zastávají názor, že členové skupiny bratří Mašínů byli hrdinové bez bázně a hany. Adam Drda napsal, že Milan Paumer by si zasloužil „státní pohřeb s nastoupenou jednotkou a salvami na rozloučenou“ (HN 26. 7.). Martin Vadas želí toho, že Paumerova rakev není vystavena ve Strakově akademii nebo Národním divadle (týž den v LN). Podle Jaroslava Formánka patřil Paumer ke „správným frajerům“ z westernů (Respekt).
Z trojice, které se podařilo uprchnout do Západního Berlína, působil Milan Paumer nejméně kontroverzně: osobně na své cestě za svobodou nikoho nezabil (naopak byl raněn) a po roce 1989 vystupoval také poněkud zdrženlivěji než Mašínové. Vrátil se do vlasti a mnoho času věnoval besedám ve školách, při nichž střízlivě a bez patosu líčil příběh skupiny. Ačkoli nikdy veřejně neproblematizoval smrt lidí, kteří se skupině připletli do cesty, zdržel se siláckých výroků, kterými prosluli slavnější bratři. To však neznamená, že bychom na něj měli pět jen pochvalné ódy.
Smrt Milana Paumera využili příznivci Mašínů k zopakování svých pozic: ozbrojený odpor proti komunistickému režimu byl legitimní, protože komunisté zavedli krutovládu. Mohl (čti měl!) tak jednat každý. Všechny pochybnosti a otázky jsou bagatelizovány nebo odmítány. Adam Drda považuje za „drzost“, když někdo Mašíny „shazuje tvrzením, že jenom zapalovali stohy“. Hlásím se k této drzosti, které jsem se dopustil před šesti lety v recenzi knihy Jana Nováka Zatím dobrý. Tehdy jsem napsal: „Postavit se komunistické totalitě bylo jistě chvályhodné, prostředky, které bratři a jejich spolubojovníci zvolili, však hodnotu jejich rozhodnutí devalvovaly. Výnosy jejich odbojové činnosti ani zdaleka neodpovídají nákladům.“
Žádný odboj není sám o sobě „správný“, vždy musíme posuzovat prostředky a výsledky. Již dávno se diskutuje o účelnosti atentátu na Heydricha: stálo odstranění jednoho nacistického funkcionáře a politický kapitál, který z toho vytloukla Benešova exilová vláda, za Lidice, Ležáky a vyvraždění části české elity? Stejně tak bychom se měli ptát, zda sežehnutí sedmnácti stohů slámy, což je jediný prokazatelný odbojový čin Mašínů a spol. před jejich útěkem za hranice, stál za všechny ty mrtvé. Ti, kteří dnes glorifikují bratry Mašíny a Milana Paumera, vytvářejí černobílý obraz minulosti, v němž je na jedné straně neosobní „totalitní systém“ a na druhé hrstka hrdinů. Zbytek společnosti je tiše redukován na zbabělce, kteří neměli dost odvahy zabíjet policajty. Tento stereotypní rámec vlastně vylučuje kritickou reflexi komunistické minulosti. Zakrývá mimo jiné to nejpodstatnější: že té hrůzné diktatuře nejen masy lidí sloužily, ale že se těšila široké podpoře veřejnosti.
***
Pondělí JAZYKOVÁ Úterý CHLÍVEČEK Středa ARCHIV
ORDINACE Ondřeje Tučka Petra Kamberského Petra Zídka
Čtvrtek POLITICKÝ DIÁŘ Pátek STŘELNICE Sobota ZKRATY A VÝBOJE
Petra Koláře komentátorů LN Ondřeje Štindla
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
