Dnes mi ji připomněla čára, co zůstala po letadle na modrém nebi. Když se správně rozsvítí slunce, mají prý moje oči stejnou barvu, jako mívaly její. Doufám, že je na mě hrdá. Chtěla bych si s ní zase sednout pod jabloně a vyprávět jí, co teď dělám. Zeptat se, jestli si mám koupit žluté auto. A poslouchat její vzpomínky...
Vyprávěla, že za války koukala na letadla skrz díru od špuntu na dně plechové vany, pod kterou se schovávala na zahradě. Povídala mi o rodném Terezíně. Vzpomínala, jak jednou, ještě před válkou, byly takové mrazy, že jí omrzly uši dřív, než přešla náměstí. A jak do školy jezdívala na bruslích. A taky o tom, jak její tatínek vozil poštu do terezínského koncentračního tábora a vždycky se bál, že se brána za ním zavře a on tam bude muset zůstat.
Moje babička uměla vyprávět! A měla komu, protože já byla otřesné dítě. Vstávala jsem s otázkou na rtech a pak už celý den jen vykřikovala: „A proč? A jak to bylo? A co bylo dál?“ A babička povídala, trpělivá a klidná. S dětmi to uměla prostě skvěle. Nerozhodil jí žádný můj dětský dotaz ani nápad. A donekonečna se mnou hrála pexeso a domino, i když já chtěla jen vyhrávat a fixlovala jsem, co to šlo.
Bydleli jsme na Pankráci, ale měli jsme se v zimě stěhovat na Jižní Město, a tak jsem do první třídy nastoupila už tam. Babička se mnou jezdila každé ráno z Vyšehradu až na konečnou. Za půl roku jsem uměla vyjmenovat všechny stanice i pozpátku. Vždycky jsme se s babičkou těšily, jestli na nás vyjde „budíkový vagon“. Dodnes nevím, co ty budíky na stěně znamenaly. Hlavní bylo, že jsme s budíkovým vagonem mohly jet my dvě. Hurá! Občas se stávalo, že poslední dvě stanice jsme ve vagonu seděly samy. A tak jsme zpívaly a pěkně z plných plic. Babička uměla stovky písniček. Ale mně se asi nejvíc vybavuje ta o bramborových plackách se škvarkama. Nádhera.
Každé poledne stála zase před školou a jely jsme zpátky domů. Někdy jsme v metru dojídaly svačinu a já mluvila a pokládala další stovky otázek. „Jak je možné, že žlutá a zelená udělají modrou? A jak modrou? Hodně modrou? A jak je to s pastelkami, když se navzájem přemalují? A jde to vůbec?“ Skončilo to pohádkou o tom, jak sluníčko a jarní deštík namíchaly duhu. A jak šel pejsek s kočičkou na fialový kolotoč.
Každé léto mi ji připomíná vůně letních jablek. O prázdninách jsme spolu sedávaly na plácku za chatou, který z části stínily větve jabloní. Babička pletla a mluvily jsme a mluvily. Upletla nám stovky ponožek, svetrů a šál. Jednoho kulicha, šálu, ponožky a svetr mám dodnes. Nádherně spolu ladí, svetr vyrostl se mnou a pořád mi skvěle padne. Mám ponožky, na kterých sněží. A mám jedny, ty z posledních Vánoc, se složitým vzorem na temně modrém pozadí. Jsou to moje ponožkové královny.
Díky tomu, jak babička nádherně četla, se ze mě stala fanatická čtenářka. V dětství byl mým jednoznačným favoritem Neohrožený Mikeš. Začínal na straně čtyřicet osm a já ho snad dodneška umím nazpaměť. Vždycky, když už babička té pohádky měla plné zuby, snažila se přeskočit pár řádek. Ale já byla jako ostříž: „Nééé! Vynechala jsi, že měli silné hnáty!“ A ona se smála a četla dál. A když jsem lehla s chřipkou, seděla u postele a říkávala: „Já vím, strana čtyřicet osm...“
Jsem už dospělá žena. V mém věku měla babička všechny tři děti kolem sebe, s dědou se chystali koupit pozemek u Berouna a postavit chatu. Na starých schodech, co k té chatě vedou, se na babičku krásně vzpomíná. Teď už ty vzpomínky nebolí, teď už jen pohladí a dýchnou si láskou. Tak se usmívám, když stojím u louky rozptylu a házím směrem k malým smrčkům jednu rudou růži. A říkám potichu: „Víš, babi, mám zase spoustu otázek.“ Chtěla bych jí říct o těch malých bitvách, co každý den svádím. A zeptat se jí, jak moc se změnil svět. Jak moc jsem se změnila já? A jaké to je, dívat se na svět z temné výšky hvězd? A hlavně, jak se mám naučit plést ty složité vzory?
***
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na david.shorf@lidovky.cz
