Přicházím k fádnímu domku na pražské Bulovce a říkám si, že jsem se nejspíš nechal napálit. Někde jsem totiž vyslechl příběh o záhadném starci, který tu má žít obklopený pouze roboty, které vyrobil. Jenže pak zmáčknu zvonek s nápisem Povoda, a dveře mi neotevře nikdo menší než mluvící robot, který mě srdečným hlasem pozve dál. Projdu úzkou tmavou chodbou, jež navozuje pocit, že jste se ocitli v doupěti šíleného vědce, který se za pomoci svých kovových sluhů chystá ovládnout svět. Rozpačitě stojím v místnosti, kde se všude líně povalují umělé postavy, a přemýšlím, kam se usadím. Na zaprášených policích leží podivné přístroje, ze kterých visí dráty, a po zemi se válejí elektronky, na něž se snažím nešlápnout. Náhle se jeden robot přetransformuje v pohodlné křeslo a nabídne mi svou náruč. Jeho kolega mi nalévá sklenku ginu a podává cigaretu. Jako vystřižení ze sci-fifilmů padesátých let... Jejich kovové ruce se ke mně natahují a pravděpodobně mi chtějí nějak posloužit. Vlezlý červenožlutý přístroj se mi nejspíš snaží sundat kabát a pověsit ho na věšák, který má připevněný na hlavě, a malý robot připomínající pojízdný odpadkový koš se mi chystá vyčistit boty. Později se dozvím, že ten větší se jmenuje Cecil a ten menší Mirek.
„Nalejt panáka a zapálit cigáro musí umět každej z mejch robotů,“ ozve se hlas za mými zády. Když se ohlédnu, spatřím vousatého potetovaného mužíka, kterému nikdo z jeho známých neřekne jinak než „Robotman“.
Stanley Povoda (63) staví roboty už od svých třinácti. Prvního sestrojil z překližky jako žák základní školy v Příbrami. V té době se ještě jmenoval Marián Povoda a už tehdy měl jasno v tom, že chce vždycky rozhodovat sám za sebe. O emigraci se poprvé pokusil v šestnácti. Vždycky ho to táhlo kmoři, a tak se s kamarádem rozhodli, že utečou přes východní Německo do Polska a schovají se někde na lodi. Jenže v Polsku je chytili a Marián putoval do polepšovny. Druhý útěk zkusil o rok později. Tentokrát ho pro změnu chytili v Maďarsku, po kterém ho čekal rovnou Leopoldov. Dnes se chlubí, že tam byl historicky nejmladším vězněm. Kriminál se pro něj ale stal tou nejlepší školou. Naučil se několik cizích jazyků, takže byl lépe připraven na třetí pokus.
Po propuštění si to namířil rovnou do Maďarska, a tentokrát se mu útěk do Itálie povedl. Ve Vatikánu se pak vyčerpaného mladíka ujal jakýsi kněz, který mu pomohl vyřídit doklady a do začátku ho zaopatřil. Když Mariána poklidný Vatikán omrzel, odjel do Francie a vstoupil do Cizinecké legie, kde si také změnil křestní jméno.
V tu chvíli se proud Robotmanova vyprávění na chvíli přerušuje, protože Stanleyho současná družka zjišťuje, že je celou dobu puštěný plyn, který vynálezce zapomněl vypnout, když mi vařil kávu. Vzhledem k tomu, že Stanley hodně kouří a neustále škrtá zapalovačem, mohlo to být jeho poslední interview… a moje koneckonců taky. Stanley je naprosto v klidu a do notýsku si zapisuje: udělat robota, který bude vařit kafe.
Poté co vystoupil z legie, odjel Stanley na Aljašku, kde se živil jako důlní elektrikář v měděných dolech. Za vydělané peníze koupil starší loď, se kterou odplul do Spojených států, kde začal studovat a získal titul Master of Science v oborech medicínská technika a elektrotechnika. A pak už mu nestálo v cestě k sestrojování robotů všeho druhu nic.
Stanleyho roboti vypadali vždycky trochu legračně a jakoby naivně. Zpočátku většinou fungovali jako pohyblivé poutače pro různé obchody, ale časem se jejich funkce zdokonalovaly. Ze Stanleyho se stal profesionální stavitel robotů, a jelikož něco takového bylo i v zemi neomezených možností poněkud zvláštním druhem obživy, měl Stanley v licenci ke své profesi napsáno „unclassified“ a v závorce „makes robots“.
Když se Robotmana zeptáte, co který robot umí, začne se trochu vztekat: „Neptej se mě, co umí, ale řekni, co bys chtěl, aby uměl, a já ti ho sestrojím!“ Pravděpodobně to nebudou jen plané řeči. Stanley za svůj život zkonstruoval roboty téměř na všechno – od těch pro hledání pokladů v moři až po roboty společníky, tzv. Home Entertainment Center, kteří umějí namíchat nápoj, pustit vaši oblíbenou desku nebo vám říct, kolik je venku stupňů.
Náš člověk v Hondurasu
V USA se Stanley oženil, zplodil dvě děti a začal pracovat ve státních službách. Vláda ho vyslala do Britského Hondurasu, kde se měl starat o komunikační zařízení pro americkou ambasádu a tamní americké firmy. Britský Honduras se chtěl v té době osamostatnit, ale sousední Guatemala, která ho odjakživa považovala za své území, byla proti. A protože USA byly na straně Guatemaly (měly na jejím území vojenskou základnu), musely Britský Honduras opustit desítky lidí podezřelých ze špionáže pro Američany. Stanleyho Povodu jednoho dne zatklo ozbrojené komando přímo na ulici a za několik dnů nato se konal soud. Britové požadovali jeho okamžitý odchod ze země – považovali ho za agenta. Stanley ale to, že by někdy pracoval pro CIA, dodnes popírá. U soudu se – neúspěšně – obhajoval slovy: „To, že jsem ,electronic man‘ a pracuji pro americkou ambasádu, ze mě přece nedělá špiona!“
Z Hondurasu Stanley odletěl do San Francisca a pokračoval s výrobou robotů. Jenže pak se mu začal hroutit osobní život – jeho žena jednoho dne odjela i s dětmi. Stanley si koupil starý autobus, který vybavil hypermoderní elektronikou, nazval ho Space Shuttle a vydal se rodinu hledat. Procestoval při tom celé Spojené státy, hledání mu zabralo několik let, své děti ani ženu však nenašel. S dcerou se ale nedávno setkal. Když dospěla, sama ho vyhledala.
Po roce 1989 Stanley přiletěl do Prahy a založil firmu Omnitronics, specializovanou na výrobu mozkových stimulátorů, které navrhoval již ve Státech a do kterých nakupoval součástky přímo od NASA. Stimulátory byly určeny pro klinické využití v psychologii a psychiatrii. „Lidský ucho neslyší nízký frekvence,“ vysvětluje Stanley. „Ale právě na nízkejch frekvencích jsou zajímavý psychický stavy. Jenže ty frekvence se nedaj lidem pouštět přímo – protože by je neslyšeli. Tak používám systém Hemysinc. Když někomu potřebuju pustit do hlavy pouhý 4 hertze, pustím mu na jednom kanálu 800 Hz a na druhým 804 Hz. Jeho mozek si z toho vybere jen ten rozdíl mezi dvěma frekvencema. K tomu mu pustím do hlavy ještě bineurální beaty.“ Každou novou mašinku, kterou navrhl, vyzkoušel Stanley nejdřív sám na sobě. Jeho nejsilnějším zážitkem prý bylo vyvolání všech vzpomínek, kdy prožil znovu celý svůj život zpětně až k okamžiku porodu.
Kromě mozkových stimulátorů začal vyrábět i mozkové paralyzéry určené k sebeobraně. Prý si jeden od něj objednal jistý důstojník z české armády, o kterém nechce říct nic bližšího. Navrhl také elektrická křesla pro taxikáře – přístroje, díky kterým mohl řidič v případě ohrožení zneškodnit pasažéra. Něco takového však český zákon nedovoloval, ze Stanleyho paralyzérů se stala kvůli televizní reportáži mediální kauza a Stanley firmu zavřel.
Přes všechny své úspěchy Stanley není bohatý člověk, všechny peníze, které vydělal, utratil za cestování nebo s nimi financoval další experimenty. V poslední době se vrhl s vervou jemu vlastní na výrobu thereminů (hrací skříňka ovládaná pohyby ruky, aniž by došlo k vlastnímu dotyku s přístrojem) a jiných obskurních elektronických hudebních nástrojů. Na Myspace.com je k vidění hra tohoto „worldfamous“ Robotmana na syntetizátor, který vypadá jako kus palubní desky sovětské stíhačky a vydává zvuky, se kterými by George Lucas hravě ozvučil ty nejdivočejší bitevní scény z Hvězdných válek. Stanley spolupracuje s různými výtvarníky a amatérskými hudebníky a jeho největším snem je vyrobit hudební skupinu ze samých robotů. Ale když se ho zeptáte, co pokládá za své nejdokonalejší dílo, bez přemýšlení odpoví, že to jsou jeho děti.
O autorovi| SAMIR HAUSER spolupracovník Pátku manfatal@centrum.cz
