Nálezy značek v podobě žlábků vytlačených prsty do nánosu bahna nám nabízejí nový pohled na jeden z druhů mladopaleolitického umění, o němž se vedou největší diskuze - na otisky rukou.
Badatelé v nich hledali rozpoznatelné obrazy. Zajímal je spíš obraz ruky než smysl činnosti, jehož byl výsledkem. Máme však důvod se domnívat, že obraz i akt jeho tvorby jsou prostě články delšího „řetězce operací“, vyžadujícího určité sociální vztahy a náboženskou víru.
Otisky rukou jsou dvojího druhu: pozitivní a negativní. V prvním případě si lidé potřeli barvou dlaň a prsty a pak ruku přitiskli na skalní stěnu. Negativní otisky zhotovovali tak, že položili ruku na skálu a kolem ní nafoukali barvu; na skále pak zůstal nevybarvený tvar ruky.
Velké červené tečky Úchvatné variace otisků rukou byly objeveny v Chauvetově jeskyni. Jsou tu dva soubory čehosi, co se při pohledu z dálky jeví jako velké červené tečky. Když se badatelům konečně podařilo dostat se blíž ke stěně jeskyně, aniž by narušili mladopaleolitický povrch pod nohama, zjistili, že tečky jsou ve skutečnosti otisky dlaní. Jejich tvůrci zřejmě nabrali barvu do dlaně, kterou pak připlácli na skálu. Místy je vidět tenký pramínek barvy, která stekla z otisku, a neurčité otisky prstů. V levé části všech otisků je patrná mezera mezi palcem a ukazovákem; všechny jsou otisky pravé ruky. Nikde jinde než v Chauvetově jeskyni tato technika použita nebyla.
Vezmeme-li v úvahu, že skalní stěny představují membránu mezi lidmi a podzemním světem duchů, musíme považovat akt otiskování za stejně důležitý jako výsledný tvar ruky (ne-li důležitější).
Otisky nepochybně sloužily i stejnému účelu jako nápisy typu „Byl jsem tady, Karel,“ které dnes s oblibou za sebou na mnoha pamětihodných místech zanechávají turisté - skutečnost, že celý jejich soubor v Chauvetově jeskyni zřejmě vytvořila jedna osoba, však alespoň zde tuto možnost zmenšuje.
Navíc pokud někdo chtěl otiskem ruky vyznačit svoji přítomnost v jeskyni, musíme se ptát, za jakých okolností to udělal. Lidé si museli do hlubin jeskyní barvu přinést: neotiskovali ruce na jejich stěny prostě proto, že je to momentálně napadlo. Proč chtěli, aby v hlubokých jeskyních byly otisky jejich rukou?
Opět se zdá, že odpověď na tuto otázku je třeba hledat spíš ve významu, který lidé přikládali doteku se skalním povrchem, než ve smyslu obrazivého umění. V případě negativních otisků nenafoukali barvu jen na skálu kolem ruky, ale na celý hřbet ruky a někdy i na část předloktí. Ruka tak „zmizela“ pod nánosem barvy; byla „vpečetěna“ do skály. V případě pozitivních otisků byla barva pojivem mezi rukou a skálou.
Barva nemohla být považována za látku sloužící čistě technickým účelům; pravděpodobně měla svébytný význam a moc. Snad byla svého druhu koncentrátem moci, který „rozpouštěl“ skálu a umožňoval důvěrný kontakt s říší, jež se nacházela za ní.
Význam barviv používaných v mladém paleolitu potvrzují otisky dlaní v Chauvetově jeskyni. V jednom souboru jich je 48, v jiném 92. S výjimkou dvou jejich velikost a anatomické charakteristiky naznačují, že každý soubor vytvořila jedna osoba, pravděpodobně mladá, možná ženského pohlaví. Soubor 48 otisků byl zřejmě započat zleva, kde ho tvoří jasné otisky celé ruky. Pokračuje otisky dlaně, přičemž člověk, jemuž patřila, dával velký pozor, aby nepřekryl starší otisky.
Žádný ze souboru 92 otisků není úplný; pokud jsou viditelné prsty, pak jen v náznaku. Jedna „dávka“ barvy byla očividně použita pro několik otisků, protože její nános uprostřed dlaně není vždy stejně silný. Tenké praménky barvy, které skanuly z některých otisků, ale podle mne naznačují, že alespoň někdy bylo poměrně velké množství červené barvy na skálu naneseno úmyslně.
V jiných jeskyních, například v Enlene, nejsou žádné obrazy -jen červené značky, jako tečky a čáry v Galerie du Fond. Protože jsou v hlubokých, těžko přístupných částech, nemohly být vytvořeny náhodně. V těchto prostorách asi byl důležitý pouhý akt nanesení byť malého množství barvy - koncentrátu moci - na skálu tvořící „membránu“ mezi pozemským a podzemním světem.
Uhlí rozemleté v ústech Pečlivý rozbor si zaslouží i zhotovování otisků pomocí foukání barvy na skálu, pokud bychom ho ovšem nepovažovali za čistě technickou záležitost. Antropolog Michel Lorblanchet, který nasbíral bohaté zkušenosti v Austrálii, zkoumal nafoukané otisky rukou a obrazy v jeskyni Pech Merle ve světle svých poznatků o malířských technikách australských domorodců.
Ve Francii se pokusil replikovat soubor „grošovaných koní“ v Pech Merle, který obsahuje šest negativních otisků rukou. Zjistil, že otisky kolem dvou koní byly doplněny po dokončení malby. Jsou nepochybně její neoddělitelnou součástí a spolu s obrazy koní tvoří smysluplnou „kompozici“.
Dále Lorblanchet zjistil, že i obrazy koní byly zhotoveny foukací metodou. K jejich replikaci použil živočišné uhlí: Nabral jsem si rozdrcené živočišné uhlí do úst, rozmělnil ho slinami a vodou. K této směsi jsem přidal vodovou barvu, která dobře ulpívá na jeskynní stěně... K reprodukci jsem použil obě ruce, shledal jsem ale, že snazší je přiložit na stěnu hřbet levé ruky, abych vytvořil otisk na pohled stejný, jako by zanechala pravá ruka.
Pařížské středisko pro kontrolu jedovatých látek Lorblancheta varovalo, aby neexperimentoval s oxidem manganičitým, jedním z barviv, která používali umělci v mladém paleolitu, protože by „riskoval vážné zdravotní problémy“, kdyby ho nedopatřením spolkl.
Barvu mohl stříkat ceremoniář Když jsem stál před mladopaleolitickým obrazem „grošáků“ a dlouho o něm přemýšlel, všiml jsem si jedné zajímavosti: mé ruce se pohodlně „vešly“ do dvou černých otisků na zádech koně na pravé straně (samozřejmě jsem dbal, abych se nedotkl skály).
Zjistil jsem také, že v místě mezi těmito dvěma otisky skála poněkud vyčnívá a je na ní tenký nános červené barvy, kterou na ni zřejmě nafoukal člověk stojící přesně tam, kde jsem stál já, s oběma rukama přiloženýma na skálu. Stál jsem tak blízko, že bych koně mohl téměř obejmout, a měl jsem pocit, že můj obličej je jen kousíček od oné dělicí „membrány“.
Na rozdíl od Lorblancheta, který se domnívá, že každý otisk v tomto souboru je samostatný a všechny vytvořil stejný člověk, si myslím, že tomu tak nemuselo být.
Jeden, v nejnižší úrovni souboru, je například bezesporu otiskem pravé ruky člověka, který ležel na skalnatém dnu jeskyně a dotýkal se ho zápěstím a předloktím. V této pozici pro něj asi bylo těžké, ač snad nikoliv nemožné, nafoukat si barvu na ruku či ruce spočívající na povrchu skály. Pravděpodobně to neudělal on, ale člověk plnící funkci jakéhosi ceremoniáře. Je také možné, že se v této roli střídalo více lidí. Tento druh tvůrčí spolupráce, přinejmenším v některých případech, potvrzují nálezy z Gargasu, kde jsou otisky dětských rukou a předloktí, které zřejmě na povrchu skály pevně přidržel dospělý člověk; a nebylo to dítě, kdo na ně nafoukal barvu.
Na základě svého pokusu o replikaci „grošáků“ Lorblanchet dospěl k následujícímu závěru:
Samotná metoda zhotovování otisků pomocí vyplivování barvy měla v raném období existence lidského druhu výjimečný význam. Dech, který je nejhlubším výrazem lidského bytí, doslova oživoval jeskynní stěnu. Malíř promítal na skálu své vlastní já a proměňoval se v koně. Těsnější a bezprostřednější způsob komunikace mezi tvůrcem a jeho dílem si stěží lze představit. Svědectví o náboženských metaforách Nyní se můžeme vrátit k otázkám, jež značky v podobě žlábků vytlačených prsty do měkkého nánosu na skalách nastolují. Jestliže připustíme, že v mladém paleolitu lidé věřili v existenci světa duchů za tenkou membránou stěn podzemních komor a chodeb, můžeme žlábkování, otiskování rukou a mnoho dalších nepochopitelných druhů chování vysvětlit alespoň racionálně, pokud ne naprosto přesně.
Lidé se různými způsoby dotýkali jeskynních stěn, ctili je, malovali na ně a zacházeli s nimi obřadně vzhledem k jejich přirozené struktuře a tomu, co se skrývalo pod jejich povrchem. Stěny pravěkých jeskyní nebyly bezvýznamným podkladem. Byly součástí kontextu přímo nabitého významy, který je nejranějším svědectvím o archetypních náboženských metaforách, jež máme k dispozici.
Malíř promítal na skálu své vlastní já a proměňoval se v koně.
Těsnější způsob komunikace si lze stěží představit.
***
Knihu Mysl v jeskyni vydalo nakladatelství Academia. Text upravila redakce Lidových novin.
Ruka jako propojení dvou světů
Dávní lidé se různými způsoby dotýkali jeskynních stěn, ctili je a malovali na ně. Přičemž použité barvy měly svébytný význam a moc. Obrazce vytvořené na skalních stěnách proto podle některých odborníků představují spojení mezi pozemským a podzemním světem.
David Lewis-Williams, autor knihy Mysl v jeskyni, je emeritním profesorem antropologie na Rock Art Research Institute University of Witwatersrand v Johannesburgu. Zabývá se především výzkumem umění mladého paleolitu. Je autorem řady publikací, například Inside the Neolithic Mind.
Negativní otisk ruky vznikal tak, že se barva foukala na ruku a zápěstí, někdy i na část předloktí. Ruka tak „zmizela“ pod nánosem barvy a byla „vpečetěna“ do skály.
Antropolog Michel Lorblanchet zkoumal nafoukané otisky rukou a obrazy ve francouzské jeskyni Pech Merle. Pokusil se dokonce replikovat soubor „grošovaných koní“, ve kterých obsahuje šest negativních otisků ruky.
