Ačkoli optimisté si v knize na své nepřijdou, o to vrstevnatěji si lze zapřemýšlet. Zda s přitakáním, nebo rozčíleně, je na čtenáři, ale kniha rozhodně nabízí to, co Martínek pokládá za smysl svého psaní, neboli „helfne v orientaci“. A to i přesto, že občas zaskřípe. To když nám Martínek připomíná, že vnucovat můžeme svůj pohled jen těm, co sdílejí naše východiska, ačkoli jeho kategorická tvrzení se na ta naše moc neohlížejí. Opravdu je údělem každého myslícího člověka beznaděj, jak se nám pokouší sugerovat?
Podobně vratké se může zdát i tvrzení, že ze zkušeností z milostných vztahů je zřejmé, že odpouštět je zpravidla chyba. Zvlášť pokud o oněch vztazích nic nevíme. A nedozvíme se o nich ani v Otravě krve. Je o morálce a umění. Věcech, jež masa nikdy nepochopí, neboť je blbá. Málokdo to říká s takovým gustem jako oba zmínění. Škoda jen, že se navzájem tak šetří. Ačkoli z textu víme, že ti, kdo za komunismu vystudovali vysokou, jsou Martínkovi protivní, Halounovi studium na pražské VŠUP nevytkne a obdobně nekritický je i Haloun k němu.
Pop pro intelektuály Nejzásadnější střet se nakonec týká okrajového tématu Andyho Warhola a dobře ilustruje jinakost obou diskutujících. Byl Warhol společenským kritikem, jak tvrdí Haloun, nebo jen chlapíkem, co si hleděl namastit kapsu, jak říká Martínek?
Haloun je ochotný přičíst Warholovi k dobru i onu nejistotu, zda nenaletěl podvodníkovi, zatímco Martínkovi k odmítnutí stačí, že se vtíral do přízně celebrit. Zatímco Martínek popkulturou pohrdá, Halouna zajímá a baví. Stejně jako čtenáře Otrava krve - pop pro intelektuály v tom nejlepším smyslu slova.
***
Karel Haloun - Lubomír Martínek: Otrava krve Revolver Revue, 2009, 163 stran
