Jukio Mišima tvrdil, že samurajský duch je v Japonsku mrtev. Mýlil se. Vrcholnou ctností samurajského kodexu bušidó je sebeobětování v zájmu celku, služba bližním bez ohledu na vlastní zdraví, dokonce na vlastní život. Těch padesát statečných, kteří vytrvali v těžce kontaminovaném prostředí jaderné elektrárny, vzalo do svých rukou samurajský meč a dalo svůj život v sázku. Stojí na své vartě a neustoupí za nic.
Spolu s touto padesátkou hrdinů si náš obdiv zaslouží celý japonský národ, který se pevně semkl a vydržel jednu z nejhorších zkoušek své dějinné existence. Nikde ani jeden případ rabování, nikde panika a malicherné stížnosti. Když zachránci vyprošťovali jednu babičku, zavalenou nábytkem, řekla: „Promiňte prosím, že vám působím takové potíže...“ To je typická japonská reakce.
Na mysl přicházejí zvláštní historické paralely: Japonci už jednou měli padesátku věrných samurajů, přesněji řečeno čtyřiceti sedmi róninů neboli samurajů bez pána. Jejich lenní vládce, kníže Asano, byl nespravedlivě dohnán k sebevraždě a jeho věrní vazalové přísahali pomstu, kterou všichni zaplatili životem. Jejich příběh je drahý japonskému národu a byl zpracován v snad nejpopulárnější hře divadla kabuki a bunraku. Stejné příběhy a legendy se v příštích generacích budou vyprávět i o fukušimské padesátce. Profesor Keiiči Nakagawa z oddělení radioaktivity v nemocnici tokijské university řekl: „Nevím, jak to jinak říci, ale tihle muži jsou jako vojáci-sebevrazi ve válce...“ Ano, a jsou dokonce statečnější než čtyřicet sedm róninů, jejichž motivací byla pomsta, nikoliv služba bližním.
Je to strašná ironie, že na národ, který poprvé v lidských dějinách zakusil hrůzu atomového bombardování, musela být seslána tato děsná zkouška. Často si vzpomínám na slova spisovatele Masudži Ibuse, když jsem mu gratuloval k úspěchu jeho Černého deště, největšího románu o hrůzách dvacátého století. Ibuse se na mne smutně podíval a řekl: „Ba ne, ten román je prohra, žádný úspěch. A víte proč? Protože se mi nepodařilo zachytit to strašné mlčení těch, co to přežili.“ Ibuse dobře věděl, jak bezmocná jsou slova vůči těmto hrůzám. I já bych raději mlčel, ale jsem s Japonskem osudově spjat dlouhých padesát let a mlčet prostě nemohu, i když mne trápí, jak uboze nedostatečná moje slova jsou.
O autorovi| Antonín Líman, japanolog
