Má Německo zakotvit svůj Národní den vzpomínky na oběti vyhnání? Taková otázka u nás vyvolá jasnou odpověď NE. Pro českou pravici i levici je oficiální německé vzpomínání na vyhnance (čti: na českou vinu za odsun „Sudeťáků“) nepřípustné už z principu. Ale proč, z jakých konkrétních důvodů, by si Němci neměli připomínat své oběti? To už je složitější.
Otázka vyhnanců je v Německu navýsost zpolitizovaná. Nikdo nemůže a nechce jejich svazu zakazovat ani ideu Centra proti vyhánění, ani vzpomínku na jeho oběti. Ale musí ty ideje krýt spolková vláda? O tohle tu běží. Německá pravice je spíše pro, levice spíše proti.
Německo již ukotvilo dva vzpomínkové dny. Druhou neděli před prvním adventem vzpomíná na oběti válek a 27. ledna (osvobození Osvětimi) na oběti nacismu. O charakteru těchto dnů není sporu. Ale s vyhnanci přichází zásadní rozdělující otázka: Jsou vyhnanci obětí války? Jsou obětí nacismu? Podle české pozice určitě ano, vždyť odsun jen reagoval na válečné hrůzy nacistů, jinak by se nekonal. Podle německé pozice ne, vždyť organizovaný odsun probíhal až od ledna 1946, tedy v míru, nebyl řízen partyzány, ale československými úřady a umožnily ho dekrety prezidenta republiky.
V této věci se Praha a Berlín asi nikdy neshodnou. Mohly by se potom shodnout na Národním dnu obětí vyhnání? Bude-li skutečně ustaven, Německo udělá další krok k emancipaci mezi normální státy nezatížené dědičnou minulostí. Jeho vztah k obětem by pak získal rysy jakéhosi multi-kulti: Němci už by nemuseli volit mezi připomínkou obětí válek a nacismu. Získali by zvláštní sólo škatulku obětí odsunů, kolem níž by se mohli sdružovat stoupenci – asi jako když se němečtí muslimové scházejí ve svých mešitách.
