Hlavní hrdinové filmové komedie Muži v černém vymazávali nežádoucím svědkům kontaktů s mimozemšťany paměť pomocí jednoduchého přístroje „neuralizéru“. Ten by se hodil i psychiatrům, kteří se snaží zbavit pacienty nepříjemných vzpomínek na děsivé zážitky a nočních můr. Bohužel, neuralizér zatím vědci nevyvinuli. Přesto zaznamenali v „mazání“ vybraných vzpomínek další významný pokrok. Přičinil se o něj tým vedený Marií Monfilsovou z University of Texas.
Vědci zkombinovali dva dobře známé postupy. První je založen na zkušenosti, že člověk si nakonec zvykne na všechno. Lékaři pomalu a opakovaně konfrontují pacienta s tím, čeho se zbytečně obává, a snaží se ho tak přesvědčit, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Bohužel taková léčba přináší často jen dočasnou úlevu.
Druhý postup je založen na tom, že se u pacienta vyvolává vzpomínka, jež ho pronásleduje, a pak se mu podá lék, který oslabuje proces ukládání informací do paměti. Tato léčba je založena na předpokladu, že vyvolání vzpomínky činí tuto informaci citlivější k zásahům z vnějšku. Taková léčba má trvalejší efekt, ale léky bývají toxické a provází je nežádoucí vedlejší efekty.
Nejdřív šok, potom terapie Monfilsová vybrala z obou postupů to lepší a výsledkem je vysoce účinné a přitom neškodné „mazání“ vybraných vzpomínek. Výsledky pokusů přinesl na svých stránkách vědecký týdeník Science.
Vědci nejprve vypěstovali v laboratorních potkanech strach z určitého tónu. Zvířata stála na kovové mřížce, a když se ozval příslušný tón, dostala citelný elektrický šok do tlapek. Po několika „lekcích“ potkani strnuli strachem, jakmile tón zaslechli.
Následně Monfilsová zahájila léčbu. Nejdříve pustila potkanům obávaný zvuk a po hodinové prodlevě přehrála zvířatům zvuk ještě osmnáctkrát za sebou. Potkani přitom byli ušetřeni šoků do tlapek.
„Je to tak jednoduchý postup a my jsme si připadali skoro hloupě, když jsme doufali, že by to mohlo zabrat,“ přiznala Marie Monfilsová v rozhovoru pro časopis New Scientist.
Nebojácnost vydržela týdny Jenže právě to se stalo. Po několika lekcích se potkani přestali bát a odolnost ke strachu z tónu jim vydržela déle než měsíc. Vědci testovali i kombinace, při kterých po „vyvolávacím“ tónu následovaly opakované „tišící“ tóny s krátkou několikaminutovou prodlevou nebo naopak s dlouhou prodlevou mnoha hodin. I tyto pokusy přinesly určité oslabení strachu, ale zdaleka ne tak výrazné. Ústup strachu z tónu byl navíc jen dočasný. Po několika týdnech se potkani tónu opět báli.
Monfilsová se domnívá, že vyvolání nepříjemné vzpomínky zpřístupňuje tuto informaci uloženou v paměti nejen účinku léků, ale také duševní „otužovací“ kúře. Nyní se chce zabývat problémem „dávkování“. Zdaleka nejde o to dohnat účinnost metody do krajnosti, protože pak by se pacienti mohli zbavit i zdravých obav, které je chrání před riskantním chováním.
„Můžete například oslabit strach lidí, kteří odmítají vyjít z domu, protože se chorobně bojí hadů. Zjevně však není účelem oslabit jejich přirozený respekt před jedovatými hady a proměnit je v zapálené lovce těchto plazů,“ vysvětluje Monfilsová v rozhovoru pro Science.
Regionální mutace| Lidové noviny - Morava
