Po komunistickém převratu patřil Volný ke svazácké klukokracii – coby student předmaturitního ročníku např. zasedal v maturitních komisích a podílel se na rozhodování, kdo z jeho starších spolužáků bude moci studovat vysokou školu. Pak se ale jeho osud začal různě klikatit: chvíli pracoval v podniku zahraničního obchodu, pak ve Výzkumném ústavu zahraničního obchodu, pak o své vůli odešel dělat plánovače do státního statku v pohraničí, odkud psal reportáže do odborářského deníku Práce. Po návratu do Prahy na konci 50. let vystřídal jako redaktor několik marginálních periodik – časopisy Horník, Zemědělský a lesní zaměstnanec, Lidová kontrola – a nakonec zakotvil v rozhlase. Zde si získal brzy pověst reformního reportéra, který příliš netaktizuje a má časté konflikty s cenzurou i nadřízenými. Po sovětské invazi pak přímo v pražských ulicích pořídil sérii reportáží, které si můžeme poslechnout na přiloženém CD a které velmi autenticky zachycují šok české společnosti ze zrady těch, „které jsme milovali“. Hned v září 1968 odešel Volný do exilu a zakrátko zakotvil ve Svobodné Evropě.
Volný je velmi bystrý pozorovatel i výborný vypravěč. Českou společnost 50. a 60. let popisuje z neobvyklých úhlů pohledu daných zvláštními místy, kde působil. O fungování pohraničních státních statků či aparátu odborů, které vydávaly periodika, v nichž dělal redaktora, se tu dozvíme asi více než v ledaskteré odborné studii. Vzpomínky, jež autor původně četl na pokračování ve Svobodné Evropě, mají „rozhlasový“ spád, některé historky, jako třeba ta, jakým způsobem získal modrou knížku, jsou podány tak, že by mohly být vyprávěny v nějaké humoristické estrádě.
Jako celek je však kniha spíše smutným svědectvím o vývoji jedné zvláštní víry. Autor se nijak nešetří a neomlouvá, také se jako mnozí jiní nesnaží antedatovat své prozření. „Pohádka, kterou jsme si o socialismu vysnili, byla tak hezká, že byla škoda si ji ničit fakty. Tak jsem se raději snažil fakta nevidět,“ píše. Vážné pochyby začal mít až někdy kolem poloviny 60. let, kdy pracoval v časopise vydávaném Ústřední komisí lidové kontroly, ty však měly své meze: „Nechtěl jsem si připustit, že vada je v samotném systému, a byl jsem toho názoru, že příčinou jsou pouze hloupí, neschopní funkcionáři, hlavně stranického aparátu, kteří vše brzdí.“
Toto vyznání celkem koresponduje s postřehem Zdeňka Mlynáře v knize Mráz přichází z Kremlu, že komunistická víra byla „uzavřeným logickým i hodnotovým systémem, který nemohl být podstatněji zvenčí narušen žádnou myšlenkou, argumentem ani zkušeností“. Zbývá již jen objasnit tu záhadu, jak je možné, že tolik inteligentních lidí tomuto v podstatě sektářskému myšlení podlehlo.
***
VYŠLO ČESKY Kvadratura času aneb Jak jsem doklopýtal do srpna 68 Sláva Volný Vydalo nakladatelství Práh, Praha 2008. 294 stran + CD s reportážemi ze srpna 1968.
