Z falšování účtů a dluhů se stal evropský trend
Eurokrize se po prázdninovém zklidnění znovu rozjíždí poté, co reportéři listu Wall Street Journal detailně popsali, že nedávné zátěžové testy bank byly v podstatě podvodem. Testy, které měly na trhy vrátit důvěru, se zvrhly v novou vlnu podezíravosti. Politici se snaží za každou cenu ututlat, jak hluboký problém státní dluhy jsou, protože nemají plán, jak ten problém vyřešit. Za miliardy eur záchranných půjček a valů si jen kupují čas. Věčně se ale utíkat nedá.
Bankovní testy ukázaly, že falšování účtů není řeckou specialitou, ale evropským hlavním proudem. Třeba francouzské banky oficiálně přiznaly španělské dluhopisy za 6,6 miliardy eur, aby se ukázalo, že si jich nakoupily za 34,7 miliardy. Třeba Crédit Agricole odkryla jen riskantní dluhopisy v samotné bance, už ale taktně pomlčela, že má taky pojišťovnu, která si ve Španělsku nakoupila podstatně víc. Jaký podvod, jaké zatajování? Testovací formuláře přece nic takového výslovně nežádaly. Bankéři se točí na byrokratických technikáliích a schovávají se za gumové fráze, přesně tak, jak to dělají evropští politici.
V Bruselu se nějak pozapomnělo, že finanční krize se rozjela právě proto, že nikdo nikomu nevěřil a každý se bál, co ten druhý skrývá. Američané naopak pochopili, že před pravdou neutečou a donutili bankéře odkrýt účty. V evropském příběhu je samozřejmě přiznání reality obtížnější, protože s sebou nese konec mýtu, že země eurozóny prostě nemůže zkrachovat. Může. Jak říká slovenská premiérka Iveta Radičová, nejvyšší prioritou by teď bylo dát dohromady pravidla civilizovaných státních bankrotů. Jenže hlavní proud, okřikující Slováky kvůli odmítnutí řecké pomoci, má spoustu práce s přemítáním o společných dluhopisech, ekonomické vládě nebo právu na dotované prázdniny.
