Británie po téměř půltisíciletí oficiálně přivítala papeže. Kdyby se toho dožil Jindřich VIII., jenž zemi kvůli svým rozvodům od katolictví odtrhl, skřípal by zuby. Na místě je však otázka: Skřípal by zuby kvůli „ďáblu“ Benediktovi, či kvůli tomu, že poddaní Jejího Veličenstva obecně na víru kašlou? Vždyť v té konzervativní zemi je téměř dvakrát tolik ateistů než anglikánů.
Anglické protesty proti oficiálnímu přijetí Benedikta nekrmí anglikánství, odpor proti všemu papežskému, jak bývalo zvykem, ale obsese vším, co se točí kolem papeže a sexuálna. „Papeži, evropskému občanu a hlavě církve s mnoha stoupenci v Británii, je naše země otevřená,“ stojí v petici padesáti britských osobností. „Je ale také hlavou organizace,“ pokračuje text, „která odmítá distribuování kondomů, brání i ohroženým ženám v potratech, odmítá rovnoprávnost leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů...“
Média hltající vztah církve k sexuálnu pomíjejí, proč papež riskuje spory a oč mu jde. Benedikt vyrazil na cestu spojování rozděleného křesťanstva. Nejprve chtěl vrátit do katolické církve odpůrce závěrů druhého vatikánského koncilu. Stálo za to, že mezi rehabilitovanými biskupy byl i popírač holokaustu Williamson? Podle papeže ano, vždyť přijme-li Williamson závěry koncilu, odmítne s nimi i tezi židovské viny za smrt Krista. Odpověď mainstreamu je ovšem NE.
Teď papež oslovuje anglikány a podobně chce pokračovat až k pravoslavným. Euroskeptici v tom mohou vidět inženýrský projekt umělého sjednocování. Ale připomeňme, že poslední, kdo se o něco takového pokusil, byl císař Zikmund. Když neuspěl, padl Cařihrad a Turci postoupili až k Vídni. Proč si tak ošklivíme syna největšího Čecha Karla IV.? To by Benedikt XVI. nepochopil.
