Zdá se, že úctyhodné a úspěšné úsilí pánů Štětiny a Kocába zlepšit situaci Čečenců žádajících v Česku o politický azyl se ve světě rychle rozkřiklo. Alespoň soudě podle nárůstu počtu žádostí o české občanství, a to i z neřeklibystejakých světa stran. Největší překvapení u imigračních úředníků, marně doufajících v zaslouženou dovolenou, vyvolala v těchto dnech žádost kanadsko-americké(!) občanky Sylvie Nelson. Poslyšte příběh této pronásledované ženy (viz též Výslechy kvůli stejným datům, LN 16. 7.): Američtí celníci mají zvláštní libůstku. Jakmile zahlédnou u kanadskoamerických hranic auto se Sylvií Nelson, zastaví ho, paní Nelson vytáhnou ven, dají jí před očima jejích dvou malých dětí želízka a sundají je teprvé poté, co se alespoň jedno z dětí rozpláče. Pokud se kýžená reakce nedostaví, bývá poután ještě i pan Nelson. To prý zabere vždycky. Zlotřilí američtí celníci se přitom vymlouvají, že Nelsonovy poutají proto, že se jim již delší čas nedaří spoutat jmenovce paní Nelson, po němž marně pátrají kvůli kriminálním deliktům, a který má s nebohou ženou stejné nejen příjmení, ale i datum narození.
Postiženou dámu už ale hra „spoutej si svou Nelson“ omrzela, a tak se chce s rodinou přestěhovat do nějaké civilizovanější země. Ne náhodou přitom její volba padla na Českou republiku. My z ní totiž hned na uvítanou uděláme Nelsonovou a jakákoli záměna tím bude provždy vyloučena. Ty nás, Ameriko, budeš učit demokracii!
Záhadný případ řešili (a vyřešili) o druhém červencovém víkendu policisté přivolaní k utonulému muži. Podle svědků – nebožtíkových přátel dotyčný osudnou vodní nádrž dobře znal, do vody neskákal uhřátý, byl ve výborné kondici, a navíc byl pravidelný čtenář Lidových novin. Právě to přivedlo všímavého kriminalistu na stopu. Na utonulcově dece našel přílohu LN Orientace s rozečteným článkem Najdu tě, krkavčí lásko (LN 10. 7., s. 27). Propisovací tužkou zde byla zatržena věta „Mladá autorka z Meklenburska – Předního Pomořanska byla za obdivuhodně bezútěšné vylíčení nechtěného těhotenství své šestnáctileté, naprostou apatií přemožené hrdinky z bývalé NDR odměněna Cenou 3sat, zatímco Mezgerův silně depresivně, až zoufale bezmocně působící monolog vesnického učitele, marně se snažícího vymanit ze zničujícího vlivu své bývalé, bez ustání sebevraždou vyhrožující přítelkyně, vyšel pro častou redundanci naprázdno.“
Podle lékařů a literárních vědců je podobný typ vět natolik těžký, že jsou s to i trénovaného člověka po jejich přečtení stáhnout pod hladinu. Jde o poměrně vzácný efekt, ne nepodobný právě zmíněnému skákání do vody v uhřátém stavu nebo pití ze studny s kameny zašitými v břiše. A pak se řekne čtení k vodě!
Je až dojemné, jak se brněnská redakce LN všemožně snaží probít do nejoblíbenější rubriky novin. Neštítí se k tomu použít ani zákeřnosti typu „Místní si ale stěžují i na další problémy, zejména v kominukaci s radnicí“. Nebo jsou snad v naší zemi úřady, kde vyhodí občana dveřmi, a on se vrátí komínem?
O autorovi| ONDŘEJ TUČEK, jazykový redaktor LN
