Studenti dokážou zaplňovat bílá místa novodobé historie. Dokládá to projekt Zmizelí sousedé.
STRAKONICE Kolem zelené vilky na rohu ulice chodila řada z nich denně do školy. Možná na zahradě zahlédli i osmdesátiletou Evu Václavíkovou. Donedávna ale netušili, že tato žena patří k několika málo strakonickým Židům, kteří přežili holokaust.
Dnes už studenti 3. A strakonického gymnázia vědí nejen to. Znají i příběh paní Václavíkové a její rodiny. Gymnázium se totiž loni na podzim zapojilo do projektu Židovského muzea v Praze a sdružení Zapomenutí Zmizelí sousedé.
„Čeká vás práce,“ řekl tehdy studentům učitel Pavel Sekyrka. „Ale získáte povědomí o své minulosti.“
Najít paní Václavíkovou nebylo těžké. Ve Strakonicích se o ní ví, stará se o židovský hřbitov, místní noviny o ní psaly, když z jejího podnětu dalo město Davidovu hvězdu na místo, kde kdysi stála synagoga.
Jenže studenti slaví úspěch: za necelý půlrok našli dalších sedm lidí, kteří v době holokaustu žili ve Strakonicích nebo jsou potomky lidí tehdy žijících. Zaplňují tak bílé místo v novodobé historii.
„Povědomí o Židech končí rokem 1939 a seznamem jedenácti lidí, kteří holokaust přežili,“ upozorňuje učitel Sekyrka. Na přelomu století přitom ve Strakonicích žilo asi sto Židů a na život města měli značný vliv. Patřila jim třeba největší místní továrna, fezárny.
„Překvapilo mě, že se lidé o historii posledních desetiletí nezajímají. Pár studentů zjistilo víc zajímavých věcí než místní historici,“ chlubí se dosavadními výsledky jedna ze studentek. „Mělo se za to, že jediná Židovka je paní Václavíková. My už víme, že to bylo a je trochu jinak.“
Kromě paní Václavíkové, které bylo v roce 1945 dvanáct a zachránila se ukrytá u známých, žije ve Strakonicích ještě jedna její vrstevnice. „Nechce ale být jmenovaná a to, co zažila, nechce za žádnou cenu vyprávět,“ říká Sekyrka. Další „ukrývaná dívka“ dnes žije v nedalekých Českých Budějovicích. Neuvěřitelná náhoda studentům objevila George Ehrmana (88). Jeho rodině patřil před válkou největší obchodní dům ve městě. On a bratr žijí od roku 1948 v kanadském Montrealu. Prošli Terezínem, Osvětimí, transportem smrti, ostatní členové rodiny nepřežili.
George Ehrmana studenti našli díky inzerátu v novinách, aby se ohlásil kdokoliv, kdo něco ví. Přišla za nimi paní, jejíž vnučka navštívila Kanadu a na chodníku ji oslovil – proto že mluvila česky – starý pán. Tak se seznámila s panem Ehrmanem, babička kontakt přinesla studentům. Starý pán byl dopisem od gymnazistů potěšen, odepsal, přidal pár fotek a slíbil, že jim svůj příběh popíše podrobněji.
Paní Václavíková zase dala gymnazistům další cenný kontakt, na rodinnou přítelkyni Hanu Malka, která žije v Tel Avivu. Slíbila, že pokud se jim splní sen – cesta do Izraele –, ráda jim bude dělat průvodkyni. Kromě poznávání minulosti si gymnazisté předsevzali vztyčit ve Strakonicích pomník: sedmiramenný svícen s kamenem uprostřed. Návrh je hotov, město souhlasí. Zbývá obejít potenciální sponzory a sehnat dvě až tři sta tisíc korun.
„Studenti se učí, že to, že žijeme ve svobodné demokratické zemi, není samozřejmost,“ shrnuje učitel Sekyrka, jehož otec strávil čtrnáct let v komunistických lágrech. „Náš příští projekt by se mohl týkat komunismu.“
***
Nechme bádat děti
Projekt Zmizelí sousedé vznikl v roce 1999. Reagoval na fakt, že do Židovského muzea v Praze chodila řada pamětníků s tím, že o svých zážitcích z doby holokaustu chtějí povídat dětem ve školách. Školy neměly zájem. Učitelé měli v paměti povinné přednášky z dob totality. Pak vznikl nápad: nechme bádat děti. Hledají lidi, kteří kdysi žili v jejich okolí a zmizeli. Zapisují vzpomínky přímo jejich či těch, kdo je znali. Sbírají fotky a dokumenty – na obrázku je „poslední židovská hvězda“ George Ehrmana.
