Do bazénu má přístup jen ten, kdo umí plavat. To dá rozum, ten, kdo plavat neumí, by se mohl utopit. Plavat je možno se ovšem naučit jen v bazénu – na suchu těžko. Tak ti, kdo jsou v bazénu, tam i nadále sedí a budou sedět, ti, kdo tam nejsou, se do něj co živi nedostanou.
Franz Kafka popisuje v jedné své povídce, jak nešťastník tráví celý svůj život čekáním před branou, kterou krátce před jeho smrtí uzavřou – ukáže se, že byla určena jen pro něj. To je situace v lidské společnosti „ustálého“ typu, kde právě neprobíhají žádné převratnosti, spíše typická a většina obyvatelstva tráví čekáním u zákazových tabulek všechny své prázdné chvíle. Tak vznikají kluby vyvolených, kde energie potřebná k proniknutí dovnitř je neskonale větší než energie nutná k udržení se tam (dosti podobně je tomu i ve vojenství, matně si vzpomínám, že v kopcovitém terénu to bývalo 3:1 – ve společenských věcech je poměr většinou příkřejší).
I když ve středověku nebylo zcela nemožné, aby nevolník pronikl mezi šlechtu či naopak šlechtic spadl až mezi plebs, nebyly to události časté. Staré německé úsloví praví: Wer hat, der hat! (kdo má, ten má...) Při překonávání úzkých průchodů k žádoucím zdrojům, kde se tísní mnozí, se ukazuje, že často je vstupenkou něco, co by se dotyčný měl vlastně až na místě samém naučit – kdo při vstupu na konzervatoř nezpívá jako slavík, v extrémním případě lépe než průměrný absolvent, nemá valnou šanci na přijetí. Každá lidská společnost je vlastně designována tak, že si žádá nějaký netriviální úkrok stranou – objevit nějaký alternativní bazén, kde se za úplatu pořádají plavecké kurzy, naučit se nějakým divem plavat na suchu, v horším případě se skamarádit s plavčíky tak dalece, že pro jednou přimhouří oko.
Jsme-li dost bohatí a mocní, také si můžeme postavit bazén vlastní. K tomu je ovšem třeba nějak seškrabat dohromady bazální kapitál, který se nám pak už cestou nabalování sněhové koule dál množí. Je ostatně obecně známo, že čert přidává vždy na tu větší hromadu a že komu Pánbůh, tomu i všichni svatí. Němci mají pěkné přísloví Wo Tauben sind, fliegen Tauben zu (kde jsou holubi, tam přilétají další – jako jejich dlouholetý chovatel mohu jen potvrdit).
Určité nadkritické množství peněz, slávy, ale také třeba průšvihu neodolatelně přitahuje další částky zmíněné komodity, aby se na ně nabalily. Ostatně známý evangelijní výrok praví, že těm, kdo mají hodně, bude ještě přidáno, zatímco těm, kdo mají málo, bude i to odňato. Věc jistě nezní příliš sociálně, ale zato se jedná o dokonale lapidární popis toho, jak to na světě chodí. Poněkud novodobější formulací téhož principu je Paretovo pravidlo, či lidově řečeno „pravidlo 80 na 20“.
Vilfredo Pareto, italský ekonom a sociolog přelomu 19. a 20. století, je formuloval poněkud jinak, ale pro naše potřeby stačí, že, neuděláme-li právě pozemkovou reformu, ustanoví se postupně držení půdy tak, že zhruba 20 procent všech vlastníků drží přibližně 80 procent veškerých pozemků. Dosti podobně třeba 20%všech zločinců spáchá zhruba 80 % všech nepravostí, 20 % všech nemocenských pojištěnců spotřebuje zhruba 80%všech peněz pojišťovny, 20 % všech řidičů zaviní asi 80 % nehod, 20 % obyvatel utrpí 80 % úrazů, 20%vědců přijde na 80%zásadnějších objevů a podobně. Procento sem, procento tam, ale tato asymetrie rozložení téměř všeho je pozoruhodná. Nepochybně se i 20 % obyvatelstva koupe v 80 % bazénů. Takto teoreticky vyzbrojeni se můžeme v lavoru šplouchat s větším klidem, ba odevzdaností.
***
Je ostatně obecně známo, že čert přidává vždy na tu větší hromadu a že komu Pánbůh, tomu i všichni svatí
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
