Režisér J. A. Pitínský k Pařeništi pojal velkou důvěru a nepřestává tvrdit, že čas přepóloval záporné postavy na kladné a obráceně. E. F. Burian v této své hře z roku 1950 zpracoval otázku „věrnosti a zrady české inteligence po roce 1948“. Sám sice nechtěl, aby text byl spojován s procesem s doktorkou Horákovou, protože v něm řešil i soukromé problémy, ale nelze pominout, že hra byla uvedena ani ne čtvrt roku po popravách. Pravda je nejblíž výroku režisérova syna Jana, který řekl: „Byla to hrozná doba a myslím si, že nejhorší je, že otec hru napsal a uvedl právě tehdy.“
Podle Pitínského jsou v Pařeništi umně napsané politické rozpravy, které prosakují i do soukromého života, a to, co Burian napsal jako zlé, se obrátilo v dobré. Režisér se nechce vzdát představy, že hra skrývá jakýsi kryptogram a že snad Burian do záporných postav zašifroval své skutečné - čti antikomunistické - názory. To je tvrzení za vlasy přitažené, takto lze hledat jinotaje v Kremelském orloji či jiné budovatelské slátanině. Málokterá se však dějem tak přibližuje politickým procesům 50. let, působí téměř jako fiktivní dokument a to hlavně režisér potřeboval do svého obrazu zmíněného desetiletí.
Možná je to jedno velké nedorozumění, Pitínský se jistě seznámil se studií Evy Šormové, která se Pařeništěm zabývala (Divadelní revue 93/2). Píše, že kromě D51 je nikde neuvedli a aféra kolem hry je ve studiích o poválečném divadle popsána okrajově a zkresleně. „Na Pařeniště se skoro úplně zapomnělo. Neprávem. Hra i její osud jsou přímo instruktivním příkladem pro pochopení stavu českého divadla - i divadelní kritiky - raných padesátých let,“ tvrdí Šormová s tím, že Burian tehdy spoluvytvářel koncepci propagandistického divadla.
To, jak režisér obhajuje uvedení hry, budí dojem, že její hodnotu coby historického pramene zaměnil za dramatickou kvalitu, kterou postrádá. Hra, navzdory chtění vidět ji v jiném světle, zůstala špatnou agitkou a nijak nezmizelo, že byla napsaná z ideologických pohnutek, spíš naopak. Nabízí ploché postavy, které mluví slovníkem školených propagandistů, v dialozích se sype jedna fráze za druhou. Pařeniště je nedějové, statické, ústřední zápletka je účelově smontovaná a navzdory tragice 50. let působí až směšně a otravně tak jako všechny budovatelské hry, kdy je odhalen a odstraněn škůdce. Pařeništěm je zde myšleno prostředí, v němž se pohybují intelektuálové, zde třídní nepřátelé, kteří vedou povrchní řeči a demonstrují své antikomunistické názory.
Hlavními hrdiny jsou manželé Hoderovi, kteří se odcizují v soukromí i v politických názorech - ona je salonní komunistka, on uvědomělý proletář. Jako předobraz další záporné postavy doktora Fiedlera, západního špiona, posloužil autorovi popravený levicový intelektuál Záviš Kalandra. Manželé se rozcházejí lidsky i politicky, Fiedler je zatčen a Růžena Hoderová ukradne manželovy dokumenty (západ už se nemohl dočkat, až je dostane) a rozhodne se emigrovat s přítelem. Oba jsou zatčeni. Za rok poté je ale „obnoven pořádek“ a Hoderovi strana odpustila. Tezovitost a nedějovost hry ještě stupňují vrcholně nudné litanie, řešící dnes vzdálené problémy počínaje tendenční kritikou amerických spisovatelů a konče spory o to, kdo je pravý komunista.
Bylo by možné dál se zamýšlet nad Burianovými pohnutkami, jeho snahou o současné drama, která se zvrtla, ale to nic nemění na věci, že Pařeniště zůstalo slabou hrou sloužící ideologii. Hrou, s níž navzdory svému zaujetí Pitínský ani nemohl nic pořídit. Inscenaci zahltil spoustou režijních nápadů a metafor, z nichž větší část je obtížně dešifrovatelná. Jejich roubování na text ještě umocňuje pocit zmatku a tendenčního blábolu ne nepodobného politickým komentářům z časů normalizace. Od počátku sledují dialogy Hoderových Voskovec a Werich, kteří se posléze převléknou do šedých mundůrů (dělnických, nebo vězeňských?) a s koštětem a vodou „vymývají“ hrací prostor. V řadě scén pak ani nejde jinak, než aby režie sáhla po karikatuře, například když Rumler přemlouvá Růženu k emigraci, rve ji do svetru a čepice s bambulí. Objeví se i úryvek z procesu s Kalandrou, za závěsem se na stropě rozsvítí světla a slova se dunivě rozezní. Atmosféra strachu a podezírání se ovšem stále ne a ne dostavit, herci hrají schematické postavy tak, jak to jde, a ono to většinou nejde. Helena Čermáková, patřící mezi herečky, které Pitínský dovedl k vrcholným výkonům, se v roli Růženy uchyluje k patetické deklamaci, Ján Sedal (Hoder) se tu nešťastně tyčí jako člověk, kterému utekla žena, a je spíš karikaturou než udavačem. Vůbec značně pokulhává premisa, že tehdy negativní postavy se nyní jeví jako oběti, a vzory nového člověka jsou naopak pozéři, srabi a udavači. Figury jsou tak ploše a jednostrunně charakterizované, že se prostě nejeví nijak.
HODNOCENÍ LN ***** E. F. Burian: Pařeniště
Režie: J. A. Pitínský Scénografie: Tomáš Rusín Kostýmy: Zuzana Štefunková HaDivadlo Brno, premiéra 14. 2.
