Víte, takové petice, to není můj styl,“ prohlašuje starý pán. A pak dodá: „Ale taky mě to dráždí. Jen natahovat prosebně ruce, to se už naučil kdekdo.“ V pařížském obchodě s čokoládou se zastavil čas. Interiér dýchá tradicí, nad pralinkami se sbíhají sliny a ceny vyrážejí dech. Na pultě leží svazek letáků s nápisem „Stop zabetonování naší čtvrti!“, vyzývajících k podpisu petice proti stavbě bloku nových obecních bytů. Pán si se zjevnou rozkoší vybírá bonbony a pak zlatou bankovní kartou platí za čtvrt kila dobrot přes 30 eur. „Jste poslední oázou tradice, která tady kolem přežila.
Zaplaťpánbůh!“ loučí se.
Letmý nedělní zážitek vypovídá o dnešní Paříži, kde se nostalgie mísí s egoismem.
Kdysi lákala svalnaté paže a chytré hlavy z celé země i zbytku světa. Otevírala náruč vynalézavým a nechávala je zazářit. Paříž oslňovala, okouzlovala, dávala příklad.
Během posledního desetiletí se ale něco zadřelo.
Ceny nemovitostí a nájmy prudce rostou, a přitom ubývají pracovní příležitosti.
Paříž se stává městem vyvolených. Připomíná výkladní skříň s chutnými laskominami, ale jen pro někoho. Společenská a hospodářská dynamika se přesouvá do Toulouse, Montpellieru, Lille či Grenoblu, kde se nenápadně, avšak vytrvale utváří nová moderní Francie.
Paříž vyhání mladé lidi a ti utíkají tam, kde se otevírají větší šance. Třeba i do Londýna nebo Barcelony. Jak uvádí Laurent Davezies v knize La République et ses territoires, přišla Paříž od začátku 90. let o 300 tisíc pracovních míst. Méně firem znamená více chudoby. Zatímco v letech 2000–2004 vzrostl počet Francouzů pobírajících sociální pomoc v celé zemí o 11 %, v Paříži o dvojnásobek.
Paříž přestává být vstřícná vůči středním vrstvám. Nedostatek práce, nedostupnost bytů, nedostatek jeslí a školek. Kolotoč starostí o základní životní potřeby vrhá obyvatele dál a dál od města. Lidé ve věku 25–40 let s dětmi žijící v Paříži zápasí soustavně s růstem životních nákladů. Více jak polovina příjmů padá na bydlení a dopravu. Jestliže se v pařížských rodinách nezřídka objevují dvě auta, pak nejde o luxus, nýbrž o nutnost. Za prací se musí složitě dojíždět, lidé si nemohu dovolit bydlet blíže centru města. Tito zajatci automobilu cestují z periferií desítky kilometrů ráno a večer a zamořují ovzduší. Úsilí pařížských Zelených „zklidnit město“ tak přichází v niveč.
Před čtvrtstoletím vstoupila Paříž do svého posledního velkého urbanistického vzmachu. Obohatil město mimo jiné o zkrásnělý Louvre, moderní čtvrť La Défence a novou národní knihovnu. Pověstné čertovo kopýtko snad bylo zakopáno ve velkoleposti budovaných objektů a celků. Vrchol v sobě nesl zároveň zárodek budoucí stagnace a bezradnosti.
Paříž je sice mezi turisty nejoblíbenějším městem na světě, žádná metropole ale nevystačí jen se svými návštěvníky. Ke kráse a modernosti ho nepřivedou ani davy lidí s foťáčky na krku, ani obchody zaměřené výhradně na uspokojování estetických a módních zájmů tzv. bobos, bohatých Francouzů, kteří si zde mohou dovolit bydlet. Tendence měnit Paříž v muzeum, v galerii pod širým nebem je silná. Město přichází do fáze, kdy překotnou dynamiku výstavby a proměny velkých urbanistických celků, jaké lze sledovat kupříkladu v Londýně, New Yorku, Singapuru, ale v jisté míře i v Praze, střídá fáze přešlapování. Moderní město je velice citlivý a komplexní celek, v němž se na jednostrannost a extrémy následně doplácí.
Jedinečná chuť pralinek vyrobených z čistého kakaa stále dokáže vytvořit iluzi neotřesitelného přepychu. Jak dlouho ještě? A přežije oáza čokoládové dokonalosti onoho mlsného starého pána, co mu pokrok nejde pod vousy? Zaslepená vlastní zářivou minulostí a roztříštěná egoismy se Paříž zapomněla zapojit do 21. století. „Nezlobte se, že musíte čekat, ale jsem tu dnes sama,“ omlouvá se paní vládnoucí království čokolády. Není těžké si domyslet, proč jí chybí pomocnice. Obyčejná prodavačka si byt v Paříži těžko najde. A obecní byty? Ty chybějí. Pařížané jejich výstavbu nevidí rádi. Zaneřádily by jim jejich město, že ano.
Zdeněk Müller, arabista, pařížský dopisovatel Pátku
