Do centra Brna jsem nucen autem jezdit pomalu každý všední den. V LN jsem proto minulý týden musel souhlasit s tvrzením, že ve městě ubývá parkovacích míst, ne však aut. Situace už, alespoň v mém případě, dostoupila do takového zoufalství, že stejný čas, který si vymezuji na jízdu do centra, mám vyhrazen i na parkování. Připomíná to nervy drásající hru. Několikrát objíždět ten samý blok, doufat, nadávat, litovat „promarněných šancí“. Případně zvolit neplacené místo ke stání a pak kroužit v ulicích o poznání déle. Trochu už chápu zoufalství lidí, kteří prostě auto postaví do zákazu nebo na chodník a utíkají za svými povinnostmi. Často si říkám: jak to dělají ostatní? Kolikrát lidé přicházejí pozdě k soudu proto, že v centru Brna prostě není kde stát. Kolik schůzek začne o čtvrthodinu později? A za jak dlouho se z toho zblázním?
O autorovi| Pavel Kolář, Brno
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Brno
