KOMENTÁŘ
Opoziční předák vsadil vše na krajské volby a „vědeckou politiku“
Když jsme my novináři o Jiřím Paroubkovi krátce po jeho nástupu do čela vlády začali uštěpačně psát jako o brouku Pytlíkovi české politiky, tak jsme mu křivdili, mnohem spíš je Járou Cimrmanem. Zneuznaným géniem, který vymyslel vše, na co člověk pomyslí („...jsem i duchovním autorem většiny myšlenek, které tam najdete“), ale závistivci mu toto prvenství upírají.
Jiří Paroubek posledních dní je stejně jako Cimrman podoben sopce, která svou činností zasypává sama sebe. Naposledy se jej podařilo nachytat Michaele Jílkové, když mu předčítala jeho vlastní citáty, které jsou v tak jednoznačném rozporu se skutečností, že pan šéf opozice z rozhovoru málem utekl.
Cimrmanovské je především Paroubkovo východisko, s jakým přistupuje k politice: „My děláme politiku na vědeckém základě.“ Jenže svět voličů se neskládá jen z průzkumů veřejného mínění a marketingových analýz. Mohl se o tom přesvědčit i pan Paroubek.
Když mu jeho poradci před dvěma měsíci poradili, že by bylo dobré, aby svého rozchodu s manželkou mediálně využil, Jiří Paroubek neváhal a kde mohl, srovnával se s Topolánkem, jehož neobratné a trapné chování nelze omluvit, avšak klidnému rozchodu s manželkou brání ona sama. Nyní po dvou měsících, kdy se ukazuje, že opoziční lídr mluvil příliš a vše zdaleka není tak, jak občanstvu líčil, nechce se ke svým vlastním výrokům znát a brání se slovy: Ale já už nechci, já už nechci.
O (stále ještě) své manželce a matce svého vnoučete mluví, jako by to byly jen objekty: „zeptejte se, odpoví vám ano“.
Tahle osobní epizoda má své přesahy do politiky, ukazuje třeba, že dnešní kalkul nemusí být za čas „výnosný“, ale to si pan Paroubek nepřipouští.
Poté, co odepsal prezidentské volby a na prohru své strany své okolí systematicky připravuje, nedělá v této věci nic aktivně.
Na rozdíl od Martina Bursíka, který prokazuje daleko lepší politické instinkty a lze téměř s jistotou předpokládat, že i z prohrané prezidentské volby vyjde zelený boss s lepším image než sociálnědemokratický předseda.
Lídr, kterého nechtějí
Prioritou ČSSD jsou nyní volby do krajských zastupitelstev. Do nich hodlá předseda strany vložit vše. I sebe. Ocitl se dokonce v pozici lídra, kterého nikdo nechce. Jeho ohlášení kandidatury na krajského hejtmana v Ústí nad Labem se setkalo s odmítavou odezvou v Praze i na severu Čech. Nikdo samozřejmě nepochybuje, že předseda spolustraníky o genialitě svého nápadu přesvědčí. Měl by jim ale také sdělit, co hodlá dělat, zvítězí-li. Zda vážně hodlá kumulovat funkce poslance a krajského hejtmana, případně zastupitele. Nebo chce klamat voliče a případného mandátu se vzdát ve prospěch někoho dalšího?
Na všechny tyto otázky jistě pan Paroubek zná odpověď, do budoucnosti totiž vidí velmi dobře. Ví třeba, že za „sedm až deset let“ bude pro ČSSD téma adopce dětí homosexuálními páry aktuální. Ke svým výrokům mladším dvou měsíců se však nehlásí.
Ještě v jedné věci má osobní život pana Paroubka hodně společného s jeho veřejnou činností - jde o chaos ve financování. Jako se lze stěží dopátrat, co opoziční předák jen nasliboval a co skutečně platí, případně má-li na to i odpovídající příjmy v životě osobním, podobně složité je dopátrat se, jak nákladné je provozování „vědecké politiky“ pro předsedu i Lidový dům. Ačkoli nás, jak by řekl Jiří Paroubek, páni Dimunové ujišťují o tom, že svou činnost vykonávají bezplatně, zadarmo nepracují nejrůznější průzkumné agentury. Ty se obyvatel ptají i na hlouposti. Třeba jestli Paroubek „porazil“ Topolánka, který ale byl (pozor!) v úplně jiném diskusním pořadu, a to v počtu diváků. Členy ČSSD by mohlo zajímat, kdo a proč platí takové voloviny. Aby mohly vyjít v Právu?
Kdyby „vědecká politika“ skutečně fungovala, mohly by se volby zrušit a nikdy by k žádnému překvapivému výsledku nedošlo. Svět je naštěstí komplexnější. Lidé oceňují i politiky, již jim říkají věci, které nechtěli slyšet.
Případnou prohru nebude na koho hodit
Krajské volby skýtají sociální demokracii obrovské možnosti. Už před těmi minulými se mluvilo o tom, že ODS může jedině ztratit. ČSSD navíc útočí z opozice. Jenže většinu těchhle výhod může zcela eliminovat nutkavé počínání stranického bosse, který se pasuje na největšího liberála ve státě, jenž navíc podporuje vnitrostranickou diskusi, aby v tomtéž rozhovoru neustále peskoval svého stranického rivala. Je skutečně sporné, nakolik se o stoupající preference ČSSD „zasloužilo“ neobratné chování vlády. Podobně lze i tvrdit, že ČSSD má ve volbách do krajských zastupitelstev dobrou startovní pozici, jestli jí to Paroubek nepokazí.
***
Kdyby „vědecká politika“ fungovala, mohly by se volby zrušit a nikdy by k žádnému překvapivému výsledku nedošlo. Svět je naštěstí komplexnější.
O autorovi| Martin Zvěřina komentátor LN e-mail: martin.zverina@lidovky.cz
