Když člověk něco chce, měl by to dostat. Před týdnem jsem na tomto místě nonšalantně vysvětloval, že novinář má mávnout rukou, když zlovolný politik překrucuje jeho slova. A teď se musím proti překrucování za statisíce ohrazovat. Na obranu původní myšlenky: o mne nejde, ale Jiří Paroubek dělá blba z Miroslava Zámečníka. A za to zaslouží dostat po čuni.
Netušil jsem, jak lze vypuštěním jednoho jediného adjektiva otočit výrok člověka na hlavu, z ekonoma udělat hňupa. Stačí v debatě o rychlosti zadlužení vypustit slovo „akutní“, a denunciace je na světě.
Dělal jsem interview s jedním z nejvlivnějších českých ekonomů, Miroslavem Zámečníkem (ano, tím co chtěl řídit pražskou zoo). Bavili jsme se o rizicích bankrotu i o tom, jak jednotlivé tiskoviny přehánějí. Z debaty o médiích zůstala otázka: Čili když někdo napíše „hrozí nám akutní státní bankrot“, podle vás nejde o racionální odhad? a odpověď Miroslava Zámečníka: „To jsou kecy, to je propaganda. To netřeba brát vážně.“
Z těch vět ČSSD do druhého dne udělala obří inzerát ve třech denících. Citace z rozhovoru je malým písmem dole, zatímco palcové titulky sdělují: „Ekonomický expert ODS Miroslav Zámečník ke státnímu bankrotu: To jsou kecy! To je propaganda!“
Tedy, znovu: ani v Chlívku nejsou tak blbí, aby se ptali, ZDA hrozí státní bankrot. Dluhy děsí i Petru Paroubkovou. Otázka zněla -a zní - KDY? Tohle kradení slov a obracení smyslu naruby je zlomyslná zákeřnost. O plukovníkovi Kubicem předseda ČSSD řekl, že je lhář a hnusný člověk. Co mám napsat o Jiřím Paroubkovi? Že je pravdomluvný a krásný?
Hokej je krásný. Ale od jistého horkého léta nemám rád národní třeštění, které se na hokej jaksi navazuje. Desetkrát, stokrát, tisíckrát televizí přehrávaný rozhodující gól Petra Svobody očím tolik nevadil, ale uši při tisícím opakování následných výkřiků trpěly. Kdo neskáče, není Čech dostalo tehdy v osmadevadesátém roce poprvé nelibé, a místy i nebezpečné tóny.
Když nějaké téma opanuje prostor, jsou ti mimo lehce úzkostní. Dík Bohu, že se vrchol hokejového šílenství udál o víkendu a že sdílíme s Německem stejné časové pásmo. K davovým iluzím obezřetná menšina nemusela sledovat sdílení kolektivní emoce několik vydání za sebou a výkřiky televizních hokejistů nebudily děti ve čtyři ráno, ale v půl desáté večer.
Uf. Máme to za sebou, ani to nebolelo, vlastně to bylo i pěkné. Teď přichází nepatřičná otázka: Co ti chudáci, kteří milují hokej, a nesnáší politiku? Jsou nuceni sledovat volební kampaň - v novinách, v televizi, na netu, na billboardech. Není před ní úniku. Reklamní stamiliony zmizely i z jeho peněženky. Místo pár dní trvá víc jak rok!
Nemohlo by se to, alespoň časově, trochu vyrovnat? Více hokeje, méně politiky?
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ, redaktor LN
