Richard Holbrooke, který zemřel 13. prosince ve věku 69 let po téměř padesáti letech respektované diplomatické a obchodní kariéry, se paradoxně ze všeho nejméně podobal kariérnímu diplomatovi. Své názory na problémy i na jejich nositele vyjadřoval přímo a bez obalu, často s určitou netrpělivostí, nezřídka na samé hranici zdvořilosti. V diplomatickém světě i v kuloárech amerického ministerstva zahraničí si tak přirozeně neudělal jen samé přátele, a zřejmě proto mu byla souzena role snad nejznámějšího amerického diplomata, který se nikdy nestál poradcem pro národní bezpečnost, ministrem zahraničí nebo alespoň jeho prvním náměstkem. Tento úděl Holbrooke nenesl lehce.
Stejně nekompromisně, se zarputilostí až buldočí, však Holbrooke přistupoval k řešení problémů bezpečnosti a zahraniční politiky. Tam, kde by jiní trávili léta posilováním důvěry, zákulisní diplomacií a pokusnými balónky, dával přednost přímým jednáním, při nichž druhou stranu či strany nakonec ani tak nepřesvědčil, jako utahal či přinutil k rezignaci. Jestliže byla pro von Clausewitze válka pokračováním diplomacie jinými prostředky, působil Holbrooke občas dojmem, že v jeho případě je tomu naopak.
Možná s tím souvisel i fakt, že jeho diplomatická kariéra začala tak jako v případě jeho vrstevníků Anthonyho Lakea, Johna Negroponteho či Les Aspina na bojištích vietnamské války. Pracoval pro americké mírové sbory v Maroku, byl podnáměstkem ministra zahraničí pro východní Asii a Pacifik ve vládě Jimmyho Cartera i podnáměstkem pro Evropu a Kanadu ve vládě Billa Clintona. V této funkci také důrazně prosazoval americkou podporu zemím střední a východní Evropy a rozšíření NATO. Byl dva roky velvyslancem USA v Německu a další dva roky jedním z nástupců Madeleine Albrightové ve funkci velvyslance u OSN poté, co se stala ministryní zahraničí (bylo veřejným tajemstvím, že podle jeho názoru měly být tyto role obráceně). Smrt přerušila jeho působení ve funkci zvláštního zmocněnce prezidenta Obamy pro Pákistán a Afghánistán. Největším Holbrookovým diplomatickým úspěchem byla však dohoda z Daytonu v Ohiu, která přesně před patnácti lety ukončila krvavou válku v Jugoslávii. Zde se plně projevily přednosti Holbrookova přístupu. Izoloval protagonisty konfliktu na americké letecké základně, znemožnil jim komunikovat s médii a zájmovými skupinami a cílevědomě dával najevo, že jediná cesta ven vede přes podpis pod dokumentem. O tři roky později se o totéž pokoušel, naneštěstí neúspěšně, v jednáních s prezidentem Miloševičem, která byla posledním pokusem předejít bombardování Kosova.
Málokdo si pamatuje, že svoje neúnavné úsilí o zastavení války, která se mu hnusila, zaplatil Holbrooke málem životem. Při jedné z cest do Bosny v srpnu 1995 se s jeho konvojem utrhla poblíž Sarajeva krajnice horské silnice. Tři jeho spolupracovníci nehodu nepřežili. Holbrooke vyvázl bez zranění.
Holbrooke pocházel z rodiny židovských emigrantů z východní Evropy. Z maďarské rodiny, která přežila holokaust, pocházela i jeho druhá manželka, novinářka Kati Martonová. Holbrookovu robustní energii, dravost a touhu uspět snad nejlépe ilustruje vzpomínka na tenisovou čtyřhru, kterou v roce 1994 sehrál společně s pozdějším americkým ministrem financí Larry Summersem proti tehdejšímu českému premiérovi Václavu Klausovi a prezidentu americké ExIm banky Kenovi Brodymu. Nezúčastněný pozorovatel musel mít pocit, že by ke sledování zápasu potřeboval neprůstřelnou vestu.
O autorovi| MICHAEL ŽANTOVSKÝ diplomat ; Autor je velvyslancem ČR v Británii, v 90. letech působil v téže funkci ve Spojených státech
