Prvorepublikový orientalista Jan Rypka, který zastihl Írán na samém prahu modernizace, se v knize Íránský poutník pokusil o sondu do íránské duše (1946). Dnešní znalci jeho teze potvrzují.
Miluji Proroka a Alího, proto chodím zahalená. Jsem hrdá na perské památky v Persepoli i celé slavné dějiny předislámské Perské říše. Ale anglicky se učím, abych si mohla s kamarádkami na internetu přečíst nejnovější díly Harryho Pottera ještě dřív, než se stačí přeložit do fársí. – Podobně složitě rozvrstvenou identitu jako mladá Fatima z íránského Šírázu má dnes asi většina urbanizovaných Íránců žijících ve vysoce zbožné muslimské zemi, kde se ale k populárním spisovatelům řadí i Milan Kundera a k nejoblíbenějším dětským postavičkám patří československý Pat a Mat. Na tržištích si tak můžete zakoupit jejich plyšové postavičky různých velikostí, usmívají se na vás z přívěsků na klíče a o dost sympatičtěji než ajatolláh Chomejní vás pozorují z obrázků různé velikosti. A samozřejmě se prodávají pirátské kopie filmů, kdy je na obalu ve fársí napsáno jen obligátní Patomat.
Třicátník Mohammad, který pracuje jako inženýr v Teheránu a rád by emigroval do Austrálie, říká, že Pat a Mat běželi po revoluci v roce 1979 jako jeden z nejoblíbenějších kreslených seriálů ve státní televizi. Záhy se stal kultovním seriálem celé generace: „Pat a Mat nás vždy rozveselí a zároveň připomenou šťastné doby dětství. Přitom se stali symbolem nešikovnosti a neohrabanosti – když vidíme nějakou dvojici cokoliv nemotorně dělat, hned jim říkáme Patomat.“
Samuel Huntington ve své provokativní tezi o střetu civilizací tvrdil, že sice lidé z různých civilizačních okruhů mohou vychutnávat kokakolu a nosit značkové americké džíny se stejným gustem jako obyvatelé Západu, ale podle něj to jsou jen povrchní a klamné náznaky podobností, protože jejich hlubší hodnotové struktury a postoje k životu jsou se Západem jen těžko slučitelné. Na příkladu Íránu ale můžeme vidět, jak prolínání nejrůznějších identit prochází napříč celými kulturami, nikoliv mezi nimi navzájem. A mnohdy i napříč identitami jednotlivých lidí, takže stále více Íránců zažívá svůj soukromý střet civilizací. Třeba tak, jak jej popsala autorka komiksu Persepolis, íránská spisovatelka Marjane Satrapiová, jejíž rodina byla pronásledována v době sekulární diktatury šáha Pahlavího i v době současného islamistického zřízení a která poté zažila přistěhovaleckou anabázi v západní Evropě: „Někdy je opravdu těžké vybrat si mezi fatalismem jedněch (duchovních) a arogancí druhých (Západu)“. Čína, náš vzor Irán je dnes velmi rozdělenou zemí a ideová polarizace má k harmonii daleko. Jak píše profesor mezinárodních vztahů na univerzitě v Teheránu Mahmúd Sariolghalam: „Vzájemně propojené zdroje íránské identity – nacionalismus, islám a westernizace – zůstávají i nadále problematickou směsí.“ Jde o zdroj četných sociálních konfliktů a paradoxů. Rozštěpení íránské společnosti se pak naposledy naplno projevilo v nepokojích, které následovaly po zfalšovaných prezidentských volbách. Spolu s profesorem Sariolghalamem můžeme velmi zjednodušeně říci, že dnes na jedné straně stojí západnímu uchu libější vize internacionalistů a na straně druhé o dost temnější program revolucionářů.
Internacionalisté se zhlédli v ekonomickém a sociálním úspěchu Číny. Výrazně ale pokukují také po modelu muslimské Malajsie či po inspiracích z Turecka a Spojených arabských emirátů. Požadují hlavně výrazné otevření země mezinárodním vlivům. Plédují za aktivní zapojení do mezinárodního obchodu, tržní konkurence a ideové výměny, přičemž sebevědomě věří, že v tomto dravém světě mohou uspět. Ve finále se zasazují o vytvoření globálního systému vzájemné závislosti jednotlivých států. Jak je vidět, celkově kladou důraz na ekonomický rozvoj, transfer technologií, kvalitu vzdělávání a maximální možné využití všech pozitivních aspektů globalizace. Právě zde spatřují základ blahobytu, bezpečnosti země, zajištění národní suverenity a nezpochybnitelné pozice regionální velmoci v oblasti Perského zálivu, o kterou Írán dlouhodobě usiluje nezávisle na tom, jaký režim zrovna z Teheránu vládne.
Oproti tomu revolucionáři se staví za izolaci Íránu od Američany vedeného mezinárodního systému. Ten je podle nich založen na útlaku, tajném spiknutí západních kapitalistů, či dokonce židů a sleduje zničení islámu. Jejich ideálem je ideologicky sešněrovaná a okolo dogmatického výkladu islámu sjednocená země. To má být zárukou její bezpečnosti v okolním nepřátelském a nevlídném světě. Západ je pak v duchu stereotypu okcidentalismu viděn jako koncentrované zlo a negativní protipól idealizovaného a nekonečně spravedlivého islámského státu.
O tom, že v řadách mocenské elity a státní mašinerie (včetně Revolučních gard, které hrají stále výraznější roli) převládá spíše tábor revolucionářů s až paranoidním a vysoce nedůvěřivým pohledem na vnější svět, se lze přesvědčit například prostřednictvím obsahové analýzy oficiálních školních učebnic. Například dobrodružný příběh proroka Mohameda a jeho věrných druhů v pojetí učebnic náboženské výchovy praví, že dobří, mírumilovní a poctiví muslimové se museli mít od samých počátků na pozoru před útoky dlouhé řady proradných a záludných protivníků. Podstatné je, že tento zakládající příběh líčící muslimy jako věčné oběti a utlačované pak slouží k vysvětlování nejen veškeré historie (např. britské a ruské koloniální vměšování v 19. a 20. století, svržení demokraticky zvoleného premiéra Mosaddeka západními tajnými službami r. 1956 kvůli jeho znárodnění ropného průmyslu, nesmírně krvavá válka s Irákem v letech 1980–1988, ve které Západ masivně podpořil Saddáma Husajna), ale i současnosti (jde o výsledek výzkumu prezentovaného v knize Teaching Islam z roku 2007, podobnou studii íránských učebnic přinesla v roce 2008 i organizace Freedom House).
Kposílení a široké propagaci paranoidního způsobu čtení světa po vzoru revolucionářů v celé íránské společnosti pak přispěla americká válka s terorismem a invaze mohutných cizích vojsk do Afghánistánu a Iráku, která jsou dnes dislokována na východní i západní hranici Íránu, jenž se tak cítí opět stále více obklíčen.
Uznávaný francouzský sociolog Gilles Kepel ve své poslední knize Beyond Terror and Martyrdom (z roku 2008) v této souvislosti tvrdí, že právě Američany a Západem vedená válka s terorismem, invaze do Afghánistánu a hlavně vpád do Iráku umožnila revolucionářům a konzervativcům v Teheránu odklonit pozornost patriotisticky orientované veřejnosti od hromadících se a neřešených domácích problémů (inflace, nezaměstnanost, korupce) směrem k mezinárodní politice. Ačkoliv mělo situování Íránu na „osu zla“ ve strategickém uvažování Washingtonu přivodit změnu islamistického režimu, vedlo to nakonec naopak k jeho upevnění. A zejména k posílení pozice neústupných revolucionářů a zvolení do té doby málo známého populisty Ahmadínežáda. Právě ten je dnes hlavním velmistrem v rozehrávání paranoidních nálad a zástupných konfrontací se Západem (viz zpochybňování holokaustu či událostí z 11. září 2001, slovní výpady na adresu Izraele), což mu napomáhá opět semknout šiky společnosti a s poukazem na vnější ohrožení umlčet kritické hlasy na adresu režimu.
Šíité dvakrát jinak Nahlédneme-li podrobněji do myšlenkového světa vůdčích ideologů obou rozkmotřených táborů, vidíme, že v žádném případě nejde o střet příznivců sekulární demokracie s kleriky mentálně vězícími kdesi ve středověku. Daleko spíše jde o střet mezi dvěma konkurenčními vizemi šíitského politického islámu, přičemž každá z nich nabízí svou vlastní zaručenou cestu k modernitě.
V obou táborech jsou pak také relativně rovnoměrně namícháni jak duchovní vzešlí z náboženských seminářů, tak také laičtí technokraté disponující inženýrskými či doktorskými tituly z univerzit západního typu. Z řad prominentních íránských kleriků se proto dnes rekrutují vůbec nejhlasitější kritici současné podoby režimu. Domnívají se, že revoluci si po roce 1979 přisvojila, či dokonce ukradla úzká mocenská klika zneužívající islámské náboženství ke svým cílům a Írán by měl ve skutečnosti být demokracií s vládou lidu, kde duchovenstvu připadá maximálně tak omezený dohled nad politickým provozem či jen jakási poradní funkce. Nejznámějším z nich byl donedávna žák samotného Chomejního a původně jím delegovaný nástupce na nejvyšší post v zemi ajatolláh Montazerí. Ten však svou kritiku revolučního režimu stupňoval tak dlouho, až upadl v nemilost a svůj zbylý pozemský čas trávil v izolaci domácího vězení. Dnes disponuje podobně vysokou autoritou v opozičním táboře reformistů a internacionalistů další jeho ideový vůdce, jímž je klerik Muhammad Chátamí.
Naopak mezi revolucionáři a konzervativci najdeme vysoké množství lidí s technickým či přírodovědným vzděláním, zdaleka ne pouze oturbanované duchovní, jak si často představujeme. Řada z nich zajišťuje každodenní fungování státu a tvoří páteř stále důležitějších Revolučních gard. Suverénně nejznámějším se však stal samotný prezident Ahmadínežád. Ten je jako inženýr a doktor v oboru dopravního plánování dlouhodobým členem jedné z nejvýznamnějších politických organizací, Islámské společnosti inženýrů. Uskupení se snaží zabránit pronikání dekadentních vlivů západní kultury, „vzdělávat“ Íránce v oblasti náboženství, vědy, techniky a pojetí politiky odvozené z Chomejního koncepce vlády islámského právníka.
Tito religiózně založení inženýři a přírodovědci mají jakožto náboženští samouci a nedouci tendenci zastávat rituální, přísně ortodoxní a dogmatický směr islámu. Ačkoliv, nebo snad právě proto jsou jejich znalosti islámského práva a teologie velmi chabé a útržkovité, svůj světonázor zakládají na sérii dogmaticky chápaných pouček, které nejsou připraveni ani zpochybňovat, ani flexibilně interpretovat. Oproti tomu většina íránských duchovních je dlouhodobě apolitická (jak před revolucí v roce 1979, tak v současnosti), otevřena diskusi, odlišným pohledům a různým právním interpretacím. Klerici tradičně odmítají radikalismus jak v myšlení, tak i v praktické politice, protože tvrdí, že islám vždy volí zlatou střední cestu, nikoliv krajnosti a excesy.
Pokrokový šíitský ajatolláh, filozof a íránský exprezident (1997–2005) Mohammad Chátamí propaguje značku internacionalistů a reformátorů doma i ve světě. Na Západě svého času vyvolal rozruch inaugurační řečí z roku 1997, ve které k velkému překvapení nepranýřoval Velkého Satana (rozuměj USA) ani Izrael, ale volal po dialogu civilizací (místo předchozí doktríny exportu revoluce), aby poté na americké televizní stanici CNN šokoval svým prohlášením, že si „Západ i Spojené státy zaslouží respekt“. Naopak zapadlo Chátamím na půdě OSN prosazené vyhlášení roku 2001 jako roku dialogu civilizací – namísto toho se vzhledem k teroristickým útokům z 11. září zapíše tato éra jako období války s terorismem a obav z islámu a střetu civilizací.
Klíčovost posledních parlamentních a prezidentských voleb je pak nutné vidět v kontextu měnících se mocenských konstelací a očekávaných změn na nejvýznamnějším postu v zemi, jímž je nevyšší vůdce (rahbar). Tuto funkci po smrti charismatického ajatolláha Chomejního (1989) převzal stárnoucí a ne zcela přesvědčivý ajatolláh M. Alí Chameneí. A jedním z nejvážnějších kandidátů je podle některých hlasů právě M. Chátamí (rahbar je vybírán 86člennou Radou expertů složenou výlučně z duchovních a volenou parlamentem). Pro svůj reformní zápal býval přirovnáván k sovětskému Gorbačovovi, jeho snahy o „reformy v rámci systému“ jsou pak viděny jako obdoba ruské perestrojky či československého pražského jara.
Mluvení a naslouchání Zatímco se revolucionáři křečovitě snaží – alespoň na rétorické rovině – odmítat vše západní, Chátamí přímočaře trvá na využívání pozitivních výdobytků Západu. Nesmí přitom ale dojít k bezduché mechanické nápodobě a zničení vlastní kultury a hodnot. Tady přichází ke slovu Chátamím tolik vzývaný a široce chápaný mezicivilizační dialog. Společné mluvení a naslouchání by mělo vyústit ve vyváženou syntézu k duchovnosti a kolektivismu tíhnoucímu Východu a k racionalitě a individualismu se upínajícímu Západu. Teprve syntéza obou – příliš jednostranných – civilizačních strategií pak povede k té pravé harmonii na úrovni vyrovnaných jednotlivců, ale i celých společností. Právě Chátamím zdůrazňované téma mezikulturního dialogu, tolerance odlišných civilizací a také jeho důraz na ochranu životního prostředí ho postavily do pozice miláčka kosmopolitně orientovaných západních intelektuálů a akademiků.
Úplně jiné vize představuje charismatický imám Chomejní, zesnulý guru revolucionářů a konzervativců, s jehož přísným pohledem shlížejícím z portrétů se lze v Íránu setkat na každém kroku. Chomejní radikalizuje a selektivně rozpracovává dlouhou tradici šíitského politického myšlení. Zejména ideu imámátu, která říká: Po smrti Proroka jsou jedinými legitimními vůdci muslimů jeho potomci počínaje prvním imámem Alím, kteří v jedné osobě koncentrují politickou, duchovní, soudní i vojenskou moc. Linie právoplatných, avšak chronicky pronásledovaných imámů však končí dvanáctým z nich, který odešel „do skrytosti“. Odtud se má vrátit až někdy před koncem věků. Vzniká tím ale problém, kdo má mezitím vládnout.
Pohotová odpověď Chomejního a jeho příznivců zní tak, že ten nejspravedlivější, nejzbožnější, nejmoudřejší a nejerudovanější z islámských právních učenců. Tento král-filozof sám nejlépe ví, co je pro lidi nejlepší, a má garantovat, že islámský stát bude plnit svou morální misi. Jedině tudy vede cesta k pozemskému ráji, nikoliv skrze prosazování lidmi vymyšlených zákonů (ať již monarchy, či volenými parlamenty). Jeden z nejdůležitějších a nejpřesvědčivějších argumentů opozičního zeleného hnutí zformovaného po loňských zmanipulovaných prezidentských volbách poukazuje na praktickou nemožnost bezpečně předem identifikovat nadmíru morálního a nekonečně erudovaného vůdce z řad kléru, jemuž se má s důvěrou svěřit moc. Tedy na nemožnost splnit Chomejního klíčový požadavek. Obzvláště když takový osobnostní profil dle mnohých zbožných šíitů stojících v opozici odpovídá všehovšudy jen čtrnácti smrtelníkům: Prorokovi, jeho dceři a dvanácti imámům. Podle opozice by se proto měla sugestivní otázka Kdo by měl vládnout? zaměnit za otázku Jak uspořádat instituce, aby neschopní či nespravedliví vládci nemohli způsobit příliš mnoho škody?
Oběma ideovým vůdcům a programům je přitom společná vysoká mlhavost a vágnost utopických vizí budoucnosti. Současná podoba íránského režimu rozhodně není jednoduchým a bezproblémovým překlopením Chomejního abstraktní teokratické koncepce vlády islámského právníka do praxe, ve které není místo pro demokracii a princip suverenity lidu. Ačkoliv Chomejní vždy tvrdil, že není zapotřebí, aby si lidé sami pro sebe vymýšleli pravidla a schvalovali zákony, protože v islámu je již vše dokonale promyšleno a předpřipraveno Bohem, v praxi islámské republiky došlo a dochází k řadě zádrhelů a také inovacím. Islámská republika je ve skutečnosti hybridem kombinujícím několik mocenských center a protichůdné principy prezidentské republiky a parlamentní demokracie odkazující se na suverenitu lidu, jež však kolidují s mocí duchovenstva opírajícího se naopak o suverenitu Boha a údajnou znalost jeho vůle.
Ale také současný politický vůdce reformátorů, architekt Mír Hosejn Músaví, kterého Mohammad Chátamí před posledními volbami podporoval, není ve svém programu a vizích příliš čitelný. Pokud by se dostal k moci, s největší pravděpodobností by provedl jen drobné změny v rámci současného islamistického režimu, který ostatně jako premiér (1981–89) pomáhal sám budovat. A to by nejspíše neuspokojilo ani většinu mladých příznivců zeleného hnutí, ani islámské intelektuály typu Chátamího.
***
Mírumilovní muslimové se museli mít od samých počátků na pozoru před útoky dlouhé řady proradných protivníků. To pak slouží k vysvětlování nejen historie, ale také současnosti.
Mezi revolucionáři a konzervativci najdeme vysoké množství lidí s technickým či přírodovědným vzděláním. Řada z nich zajišťuje fungování státu a tvoří páteř Revolučních gard.
O autorovi| KAREL ČERNÝ, sociolog Autor (* 1980) je sociolog. Článek byl inspirován měsíční cestou po Íránu a vychází z rozsáhlé studie publikované v časopise Historická sociologie.
