Je to tedy dokument na první pohled již historický: z léta 1992, kdy vše směřovalo k rozpadu státu. Václav Havel v červenci abdikoval a s tím skončilo i Tigridovo angažmá na Hradě v kolegiu prezidentových poradců. Tigrid se tedy „stáhl“ do Francie, stal se opět soukromou osobou, poučenou o další životně-politickou (to u něj vždy splývalo) zkušenost. Vlastně to byla první velká krize nadějí z konce roku 1989, první silný náraz signalizující, že „to“ zdaleka nepůjde lehce. Což ostatně Tigrid, pravý realista, avšak ne skeptik, natož nihilista, ani neočekával. Prostě zařídili jste si to tak, holoubkové, máte to mít. Za rok a půl, v lednu 1994, pak přišla nabídka, aby se stal ministrem kultury, jímž byl do června 1996, ale to už je jiná kapitola.
Nevím, proč Kotyk se zveřejněním čekal ještě po sedm let od Tigridovy smrti (31. 8. 2003), ale ono to vlastně vůbec nevadí, naopak. Je to, jako když se po čase ozve známý hlas a začne tam, kde jste posledně skončili: „Mně se vlastně ani nestýská teď,“ řekl by možná, „život i smrt se mají brát sportovně, rovně, bez breku, vždycky jsem měl v životě štěstí, mám ho vlastně i na onom světě. Po kom by se mi stýskalo, po Češích? S těmi jsem si užil dost, že jsem to musel ředit exilem. Avšak oni se mi tady, v tom mém židovsko-katolickobonvivánském nebi, někteří také přihlásí, moje žena Ivana už je tady také.“
Pavel Tigrid po sobě nezanechal žádné memoáry, jak už to tak bývá u lidí, kteří stále něco píší. Tigrid byl především organizátor, komentátor a vydavatel, ale hlavně... Tigrid. Postava možná ne úplně jednoduše uchopitelná a jistě ne bez tajemství a špatně osvětlených míst. Rozhovor, který s Tigridem Kotyk po dva večery vedl, byl především životopisný, i když Tigrid hned na jeho začátku říká, že o sobě se mu mluvit nechce. Pak mluví. Ne o sobě, nýbrž o tom, čím prošel. Mládí napůl umělecké (znal se dobře s Jiřím Ortenem etc.), pak první emigrace v prvních dnech protektorátu přes hranice a celou říši na motorce do Nizozemska, pak práce v BBC, návrat do Čech, stále se zužující prostor, pak druhá emigrace pár dní před únorem a opět, jak tomu říkal, „tigridovská klika“, protože Tigrid byl jedním z prvních, pro koho si již zbolševizovaná StB přišla. Potom následuje dlouhých čtyřicet druhého exilu s jeho peripetiemi, z nichž ne všechny jsou vysvětleny jasně a do posledního slova, neboť je Tigrid nejspíš ani objasnit nechce: častým tématem úvah bylo, „jak to bylo“ s jeho vztahem k CIA, což tu však obchází oklikou a jistě ví proč.
Většina zdejší populace Tigrida v 90. letech poznala až jako rozšafného starého muže, který dobře vypadal, pěkně mluvil a reprezentoval. Z člověka démonizovaného a vydávaného pomalu za Belzebuba se stal jakýmsi pohádkovým dědečkem demokracie, postavou až trochu kýčovitou. Ale za to už nemohl. Tigrid byl - pro mě určitě -ojedinělým a pořád vzácným příkladem Čecha a zároveň jednoznačného Zápaďana, demokrata, který věděl, o co v ní jde, intelektuála, který je ale srozumitelný, zná míru a má vkus. V jistém smyslu tuto roli hraje - při všech rozdílech -v současném českém prostředí snad Karel Schwarzenberg; a je zřejmé, jak je to stále výskyt raritní, a je otázkou, zda do těchto Čech vlastně patří. Ne náhodou se Tigridův hrob nachází v Héricy.
Mně se nestýskalo
Rozhovor Petra Kotyka s Pavlem Tigridem.
Vydal Gutenberg, 158 stran
