Nesmírně mě potěšila pozvánka na odhalení pamětní desky Pavlu Tigridovi. Už velice dávno jsem Pavla Tigrida začala pokládat za člověka, který pro Československo a jeho svobodu udělal obrovský - a málo doceněný - kus práce. Nejen svým Svědectvím, které jsme svorně pokládali za nejlepší exilový časopis, a nejen svými veřejnými i neveřejnými přímluvami za československou věc. Jeho Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu byla kniha, která ledaskomu otvírala oči: před listopadem 1989 i po něm, kdy se jí prodala neskutečná množství. Jiné dějiny poválečného Československa, které by nabízely jiný než oficiální komunistický pohled, a byly zároveň čtivé a srozumitelné, tehdy neexistovaly, a v přiměřeném rozsahu neexistují dodnes... Živě si dovedu představit, proč Tigrida nenáviděli estébáci a představitelé komunistického režimu. Že by proti němu dnes mohl něco mít člověk s demokratickým smýšlením, to si představit neumím.
Trochu mě rozlítostnilo, že na nápad na Tigridovu desku připadla právě židovská obec: podle mého názoru by měl Tigrida zahrnovat chválou a připomínáním český stát, nejen jedna malá komunita - i když stát se události prostřednictvím řady svých představitelů zúčastnil. O to větší budiž dík židovské obci, která Tigridovi odpustila, že dávno konvertoval ke katolicismu. Deska visí na zdi starého židovského hřbitova v ulici, kde Tigridovi po návratu do Československa získali (od židovské obce) byt. Je to v těsném sousedství Maiselovy ulice, kde sídlí židovská obec... a právě tamtudy se má s nechtěným souhlasem pražského magistrátu ubírat na výročí křišťálové noci 10. listopadu 2007 pochod extremistů.
Antisemitismus je hnusný, o tom není pochyb, a způsobil strašné věci. Málo platno, že se dnes už antisemité ke svému přesvědčení otevřeně neradi hlásí a skrývají svá vystoupení pod různé záminky - tentokrát to má být protest proti válce v Iráku. Hlásit se po holokaustu k antisemitismu je nejen politicky nekorektní, ale v našich zeměpisných délkách i nebezpečné. Nedovedu si představit, co po zkušenostech s nacismem může někoho vést k vyznávání jeho ideálů -snad podivný vzdor, nespokojenost s poměry a touha po „něčem jiném“. Většinou jsou to pocity, které pramení z neukojených ambic, z nespokojenosti z vlastním postavením, a neochota přiznat, že za ně člověk do velké míry vděčí vlastní neschopnosti.
Je smutné, že se magistrátu nepodařilo pochod extremistů, inzerovaný jako „March durch Juden-Stadtviertel in Prag“ zakázat - a je naopak nesmírně povzbudivé, že se k věci jednoznačně a důrazně vyjádřil Václav Klaus. Právě to je úlohou hlavy státu: vystoupit tam, kde běžné prostředky zklamou.
Věřím však, že nezklame demokraticky smýšlející veřejnost a že lidé přijdou sídlo židovské obce osobně zaštítit v případě, že se magistrátu nepodaří pochodu extremistů zabránit. Pogromy křišťálové noci nelze označit jinak než jako barbarství - a připomínat dnes tu hrůznou noc a následující den se sympatiemi může jen barbar.
***
Trochu mě rozlítostnilo, že na nápad na Tigridovu desku připadla právě židovská obec: podle mě by měl Tigrida zahrnovat chválou a připomínáním český stát
