Smíchovská Meet Factory se začíná zajímavě profilovat i v oblasti divadla. Její program není žádná nahodile sestavená všehochuť experimentů a alternativy, ke které se občas nově vzniklé kluby uchylují. Dramaturgie má vlastní směr: orientuje na dosud u nás neuvedené existenciálně laděné texty, které zkoumají nejen generační problémy. Takové hry se také do částečně zdevastovaného industriálního prostoru bývalé měnírny Českých drah dobře hodí, atmosféra betonové kobky, kterou pravidelně otřásají projíždějící vlaky, má něco do sebe. Specifikou zdejšího divadla, která není jen proklamovaná, ale naopak důsledně naplňovaná, je spolupráce domácích a zahraničních umělců, například zde režírují Němci, vznikl tu česko-německo-maďarský projekt.
Vedle současných zahraničních autorů, jako je Vyrypajev nebo Loherová, nyní v Meet Factory dali prostor i domácí tvorbě, a to v originální podobě. Výtvarník a laureát Chalupeckého ceny Michal Pěchouček tu ve spolupráci s kolegy Pavlem Karousem a Janem Horákem uvedl svou bizarní hru Muži malují – divokou grotesku z prostředí uměleckých škol.
Pěchouček předkládá svým způsobem až cynicky „antidivadelní“ pojetí, ale text má svou absurdní, místy záměrně insitní poezii a nechybí mu zřetelná výpověď. Pěchouček se vrhá do režie bez zábran, což není úplně na škodu, nicméně s řemeslnými náležitostmi divadelního tvaru si hlavu příliš neláme – co herci říkají, je občas docela rébus. Hříčka je také srozumitelná spíš jen osobám spřízněným a pohybujícím se v okruhu výtvarných škol a pár dramaturgových řezů by rozhodně neuškodilo. Přesto se mu podařilo podat autentickou zprávu o světě, v němž se „umění nachází v žádné situaci“. Postihl některé až absurdně komické rysy snah o uměleckou tvorbu a jejich doprovodné jevy jako plané filozofování, pozérství, vzájemná intolerance, řevnivost, stereotypy akademických učilišť a další. V řadě momentů se mu daří vyjádřit problém v obecnější, metaforické rovině, ale hlavně se autor všemu vesele pošklebuje. Inscenace je vesměs zábavná a produkuje druh pozoruhodné ironie, pošetilé i drastické dohromady. Otec, malíř Seidl již dávno žijící stranou umělecké obce, se snaží protlačit na Akademii syna Hubínka (výborně volení a nonšalantně působící Jan Lepšík a Karel Dobrý). K jednomu profesorovi se dere většina, druhý se musí spokojit s tím, co zbude. Katalyzátorem děje je modelka Maličká (Alena Hromníková), potměšile využívající svých půvabů a sledující vlastní cíle.
Dvacet minut ve tmě Otec i syn umanutě natírají plochu jeviště bílou barvou a do vyčerpání melou své proslovy na dané téma. Když dílo natřou, zvednou ho a vystaví, čímž ovšem již zcela ztratí půdu pod nohama. Pěchouček totiž umístil dění na středovou desku, kterou rozděluje pruhovaný paraván, hraje se tedy po obou stranách, ale tento princip není úplně dořešený. Radikálně také zachází se světlem, což vyvrcholí hraním v čiré tmě. Na dvacet minut se diváci stanou rozhlasovými posluchači, a pokud zrovna nepřekonávají fobii, přece jen se začnou lehce nudit. Na závěr se před publikem zjeví oranžový kubistický kůň, na nějž se student Hubínek vyšvihne s kytarou a excentricky zazpívá.
I přes pár výhrad je Pěchoučkova hra i inscenace živým odrazem vztahů v současném uměleckém světě; autor nejspíš nehodlá tento stav řešit, nehledě na to, že postihl i jejich nadčasovost – navzdory probíhajícím režimům jsou vlastně takřka neměnné, za první republiky jako dnes.
***
HODNOCENÍ LN ***** Michal Pěchouček: Muži malují
Režie: Michal Pěchouček a Jan Horák Hudba: Petr Kofroň Socha: Pavel Karous Meet Factory, premiéra 21. 2.
Pěchouček postihl některé komické rysy snah o tvorbu jako plané filozofování, pozérství nebo řevnivost
