Je středa, před osmou večer, do zahájení lyžařského šampionátu v Liberci zbývá pár okamžiků. V šatně místního zimního stadionu posedávají na černých židličkách Kamil Střihavka a Dara Rolins, kteří za chvíli spolu s dalšími zazpívají song s názvem Kdo, když ne my. Karlu Gottovi (zapěje hymnu) upravuje kostymérka manžety bílé nažehlené košile. Jako uragán do šatny vtrhne ministerský předseda Mirek Topolánek se dvěma bodyguardy. Hned se vrhá k moderátorovi celé akce. „Leoši, nazdar!“ potřásá rukou Leoši Marešovi, jenž si opakuje text úvodního vstupu. Teprve pak se, už o něco chladněji, pozdraví se Zlatým slavíkem a ostatními. „Dneska tady chybí už jenom Havel,“ podívá se na mě významně Mareš.
Chulimanga je věčná
Leoš Mareš (32) je nejen nejpopulárnější moderátor, ale v současné době muž, jenž na sebe strhává největší pozornost v českém showbyznysu. Byl to on, kdo de facto zachránil sledovanost třetí řady uvadající soutěže Česko hledá SuperStar. Hlavní hvězdou nebyli soutěžící, ale – alespoň v rámci formátu – vtipný a bezprostřední moderátor. Šestým rokem uvádí teenagerský hudební pořad Eso, ze kterého se postupem času stala téměř jeho talkshow. Moderuje prakticky všechny televizní monstrankety, jako je Anno nebo TýTý. Jeho astronomické honoráře se rozebírají na stránkách tisku a i moderátor o nich vtipkuje: „To, že jsem dnes tady, znamená, že ekonomická krize na Novu ještě nedorazila,“ řekl na předávání cen Anno. Marešovo jméno se na obálkách bulváru objevuje častěji než dosavadní jedničky Gott a Bílá. Drby o jeho vozech, domech, party, svatbě či údajných nevěrách čtenáři dostávají v pravidelných dávkách.
„Tak vy jste přišla?“ ptá se téměř udiveně ráno oné středy 18. února, kdy bude večer zahájeno liberecké mistrovství světa. Je za pět minut šest a Leoš Mareš pospíchá po schodech nahoru do vysílacího studia rádia Evropa 2. Všimnu si žvýkačky v jeho ústech, na sobě má džíny a objemnou péřovou bundu.
Rána na Evropě 2 patří jemu a jeho kolegovi Patriku Hezuckému už jedenáct let. „Cestu do studia mám propočítanou na minuty,“ říká a zdraví se se zprávařkou Lucií Šilhánovou. Patrik Hezucký má trochu zpoždění. „Takhle chodím pravidelně, můj táta je tady ředitel,“ prohlásí Leošův spolumoderátor. Díky němu se dozvídám, že on i Leoš mají za sebou dvě hodiny spánku. Zatímco Patrik chrlí jeden vtip za druhým (vtipkování se týká Lucie, případně jeho nulového sexuálního života), Leoš se drží zpátky: „Základku ne.“ Mezi živými vstupy – je jich přes třicet – si hledá informace na internetu a čte noviny.
Během první hodiny opráší mezi posluchači rádia kultovní scénku o „Chulimanze“. Hezucký nejprve zavolá jisté ženě, že se jí ozve Leoš Mareš a pustí jí kapelu Chulimanga. Když pozná autora písně neboli Chulimangu, vyhraje věcnou cenu. Mareš skutečně zavolá, ovšem z éteru se ozve Hard Day’s Night od Beatles. Paní bez váhání pronese, že jde o Chulimangu, Beatles zná prý dobře, ti to být nemohou. „Já bych to asi řekl taky,“ komentuje situaci Leoš Mareš a čte mi e-maily posluchačů o tom, že Chulimanga je „nesmrtelná“. „Ranní show poslouchají naši fanoušci, těžko by si ráno pustil rádio někdo, kdo mě nesnáší,“ vypráví mi, „zatímco třeba televizní soutěž nebo předávání cen lidé sledují kvůli programu a já jim můžu vadit. To, že máte stovky tisíc fanoušků, je příjemný pocit. I když miluju i práci v televizi.“ Show běží jako po másle, ani mi nepřijde, že trvala tři hodiny. Jako bych poslouchala dobré přátele vtipkující někde u baru. „Lidi se mě ptají, proč neodejdu, že už Ranní show nepotřebuju. Ale Evropa 2 je pro mě stále dobrý trénink. Ráno musím pročíst nějaké noviny a internet – show dává mému životu řád, bez ní bych zakrněl.“ Je pravda, že Marešovu pohotovost a schopnost zareagovat ve vteřině téměř na vše (kterou mu musejí přiznat i ti, pro něž je jinak pubertální trapák) si s Patrikem Hezuckým a jeho hláškami natrénuje více než dostatečně.
Leoš Mareš objednává tři pizzy a devět limonád. Netuším, že se tahle snídaně stane na dlouho jeho posledním jídlem a pitím.
Po skončení show si ještě tým připravuje vstupy na druhý den. Na dvanáctou míří Leoš Mareš na Novu. Jako každou středu se natáčí hitparáda Eso. Tentokrát s kapelou All X. Po jejím skončení nasedáme do stříbrného mercedesu olepeného reklamami na liberecké mistrovství. Jedeme kMarešům domů – pro oblek na večer. Řidič dost nevybíravě pochybuje o inteligenci lidí, kteří ho v areálu Novy na Barrandově poslali ke „žlutému domu s modrými okny“. Ve skutečnosti Leoš hudební hitparádu natáčí – jak jsem poznala i já – v bílém domě s lešením. „Bydlím v takovém žlutém domě s modrými okny,“ neodpustí si Leoš Mareš zavtipkovat, když naviguje řidiče. A já přemýšlím, jestli se dá vůbec oddělit čas, kdy pracuje a kdy „jen tak“ dělá vtipy. Asi nedá. Leoš Mareš nevtipkuje nikdy „jen tak“.
Mr. Louis Vuitton
Zatímco moderátor ukládá do kufru vozu své věci (pouzdro na oblek a malý kufřík Louis Vuitton na kolečkách), zastavuje u nás auto se staženými okýnky. Ženy ve středním věku věnují Marešovi úsměv a zvědavými pohledy šmejdí po našem autě. Vědí, že blokují úzkou ulici, a bezelstně dodají, že si moderátora prostě chtějí dobře prohlédnout. „Víte, ona ta popularita přicházela naštěstí pro mě v pomalých krocích. Napřed mě lidé poznávali jednou do měsíce, pak jednou do týdne, teď denně,“ odpovídá na otázku, jestli na něj dnes Češi reagují jinak než někdy před osmi lety, kdy se na „nebi“ českého showbyznysu objevil jako ten šílenec, co na svém CD místo zpěvu deklamoval a chodil v chlupatém kožichu.
Leoše Mareše nepřehlédnete. A nemusíte kvůli tomu ani zastavovat auto. Je prostě vidět. Teprve během dne mi dochází, že o všech těch věcech, které používá (luxusní mobil, bagáž, vozový park či televizi), se popsaly tuny bulvárního papíru. Nejde ani tak o to, že ty předměty jsou – samozřejmě – drahé, ale ony jsou zkrátka nápadné. Kdysi si každý zapamatoval jeho kožich, dnes mě zaujmou jeho úžasně lesklé černé společenské boty. „Ale ty jsou staré, podívejte,“ reaguje Mareš na mou pochvalu a ukazuje mi, jak se odděluje podrážka od kůže.
Špičky s Gottem
Ve tři odpoledne jsme v Liberci. Procházíme zákulisím do společné šatny, kde je připraveno občerstvení – řízečky, sýry, limonády. K mému nepříjemnému překvapení se Leoš Mareš jídla ani nedotkne a hned že musíme jít obhlédnout pódium. Krátce se vyspal v autě a působí na rozdíl ode mě dojmem, jako by právě vstal z toho nejměkčího lůžka. Začíná zkoušení na zahajovací ceremoniál mistrovství.
„Ááá, hvězda přišla,“ utrousí muž od techniky, když jde Leoš zjistit, kde má svou značku, na níž bude během moderování večera stát. Technik má pravdu, Mareš je hvězda. Jakmile ho spatří houf děvčat u pódia, začnou se chovat, jako by dostaly zásah elektrickým proudem. S chichotáním se po dvou stavějí k moderátorovi, který se trpělivě opírá o zábradlí schodiště a čeká, až si ho vyfotí množství mobilních telefonů. Slečny, jež pak během ceremoniálu vozí po ledové ploše šedesát vlajek jednotlivých států, při tom dokonce povalí tyče připravené k montáži. Nakonec je musí zahnat rázná žena, jež je má na starost: „Holky, běžte do šatny.“ A já vzpomínám, jak jsem před sedmi lety psala reportáž o Marešovi a Hezuckém a jejich show v Plzni. Pro podpis si tehdy nepřišel téměř nikdo.
Jenže to bylo před přelomem v Marešově kariéře, před předáváním Českých slavíků v roce 2003. Spousta lidí si tehdy ťukala na čelo: „Cože? Tenhle týpek má uvádět Slavíky?“ Jenže díky jeho pohotovosti to byl jeden z nejlepších večerů, co česká pop music zažila. „Nechci to nafukovat, ale byla to pro mě otázka života a smrti,“ říká mi Mareš, „věděl jsem, že když se mi to nepovede, už nikdy nebudu v televizi.“ Povedlo se. Přitom dlouho pochyboval, zda se před kamery hodí: „Měl jsem období, kterému jsem říkal ‚poprvé a naposledy‘.“ Absolvoval tehdy casting do Snídaně s Novou a dva do Esa. Vždy se objevil i na obrazovce, ale pak z různých důvodů z dalšího vysílání sešlo.
„Obdivuju ho, jak je pohotovej, jakej má talent,“ říká mi mladík v černém, který hlídá chrániče nožů od bruslí mladých bruslařek. Hodí po mně obdivným pohledem, když zjistí, že o velkém Leošovi píšu článek, a praví: „To se máte, to na vás musí bejt hodnej, abyste ho nepomluvila.“ Mně se ale v té chvíli už chce hlady omdlít, Leoše nedostatek živin evidentně netrápí. Baví se vesele s Karlem Gottem. „Mám rád tyhle velké akce,“ říká mi s úsměvem, když skrze prosklené dveře stadionu pozoruje padající sníh.
Nemůžu si nevšimnout, jak okamžitě opanuje prostor zákulisí. Bez zábran začne vyprávět historky, klást otázky – lhostejno zda premiérovi nebo dvěma teenagerům, co si pouštějí videa na iPhonu. Nevidím rozdíl v tom, když celebrity zpovídá v Esu a když je baví v šatně. „To máte pravdu,“ říká, „ptám se totiž všech jen na to, co mě opravdu zajímá. Proto je vše autentický. Neptám se proto, že musím, a nepokládám otázky typu ‚co plánujete?‘ – a v tom je podle mě jádro úspěchu.“
Kolem šesté večer se na Leošovi konečně projeví stopa únavy – sní kus dortu a jde si v šatně lehnout na lavici u stěny. Spát ale nevydrží dlouho. „A Karle, pamatuješ si na druhou světovou válku?“ ptá se Gotta a neposedně se zvedá. Zpěvák začne vyprávět o dětství v Plzni a zaujatě se rozhovoří o svém oblíbeném koníčku: historii a vzniku Izraele. „Ale Karle, ty máš tu konspiraci rád, viď?“ usmívá se Mareš a zpěvák, který se ceremoniálu účastní na přání Kateřiny Neumannové, se směje s ním. „Leoši, ty padělky Vuittona jsou dnes k nerozeznání od originálů,“ kontruje pak Gott v narážce na Marešovy nápadné kabely, což rozesměje celou šatnu.
Uvolněná atmosféra stresuje režiséra večera, který chce, aby Leoš upravil text. Přece jen se přímý přenos blíží. Moderátor formuluje jinak věty, vlastní jména budou v prvním pádě, stihne se ještě pustit do debaty o přechylování s Kamilem Střihavkou. Leoš Mareš je zásadně proti přechylování nejen zahraničních ženských jmen, ale neuznává ani koncovku -ová u českých příjmení. „Tvoje manželka by měla být Střihavka, ne Střihavková. Nepatří přece tobě, jen patříte k sobě,“ argumentuje rychle. Ještě hledá gel na vlasy a já si poprvé povšimnu záchvěvu nervozity. „To jsou ty chvíle, jak jste se ptala, jestli mám trému. Určitě se přeřeknu.“
„Jak to odsýpalo?“ ptá se, když se kolem deváté večer, po skončení show, převléká v šatně. Říkám mu, že rychle. Mareš dává Liberci vale a míří do Českých Budějovic, kde se má setkat s přáteli. Směje se: „Tenhle den nebyl úplně typický. Normálně si chodím po Ranní show na dvě hodiny lehnout.“
***
Gott se v šatně rozhovoří o svém dětství v Plzni a vzniku Izraele. „Ale Karle, ty máš tu konspiraci rád, viď?“ usmívá se Mareš. ”
O autorovi| EVA HLINOVSKÁ, eva.hlinovska@lidovky.cz
