Jarnot, ještě coby olomoucký okresní prokurátor, podepsal v roce 1981 obžalobu a navrhl nepodmíněné tresty pro skupinku moravských katolických disidentů shromážděných okolo kněze Františka Lízny, kteří kopírovali a rozšiřovali křesťanskou literaturu. Čtyři disidenty soud potrestal za nedovolené podnikání vězením. K případu se Jarnot připletl ještě v roce 1991, kdy nedoporučil, aby Nejvyšší soud kauzu znovu otevřel. Jeho rozhodnutí pak zvrátil generální prokurátor a soud zmanipulovaný rozsudek v roce 1992 zrušil.
Jarnot odmítl na prohru reagovat. „Rozhodnutí mi zatím nebylo doručeno, na shledanou,“ řekl LN. Ve své stížnosti operoval tvrzením, že byl nezkušený, poslouchal příkazy nadřízených a vůbec prý netušil, že nejde o běžnou hospodářskou kriminalitu, ale o politický proces. To ale předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa odmítl. „Politické povahy trestního řízení si musel být vědom, přesto navrhl nepřiměřené tresty, čímž se podílel na tvrdé represi,“ míní Baxa.
V kariéře prokurátora – státního zástupce pokračoval Jarnot i po roce 1989. Pouze v letech 1992 až 1995 odešel do „civilu“ a vyhnul se tak prověrkám. Dnes působí na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci. Odmítnutí prověrky mu zřejmě nezpůsobí žádné problémy a rozsudek tak je jen morálním políčkem.
***
Více čtěte na straně 4
Politické povahy trestního řízení si musel být vědom, přesto navrhl nepřiměřené tresty
