Obraz, který se mi tehdy ukazoval, se postupně změnil – víceméně ho překryly mé vlastní práce. Dá se říct, že tehdy existovaly současně dva obrazy: středověk „černý“ a středověk zidealizovaný. Díky Henrimu Michelovi a pak i dalším učitelům jsem těmhle dvěma obrazům naštěstí unikl. I když bohužel pořád silně ovlivňují dnešní myšlení. Francouzská bohatá medievalistická škola přes všechny své vědecké úspěchy zřejmě na mediálních ani jiných myšlenkových stereotypech nic nezměnila. Když vidím, jak se ta klišé, vzniklá v 18. a 19. století, pořád drží při životě, jsem z toho někdy nešťastný: na jedné straně pochmurný středověk tmářství, a na druhé naopak středověk „trubadúrský“, líbezný. Straší to ve filmech, v historických románech, v reklamě. Carla del Ponte, generální prokurátorka Mezinárodního soudního dvora, nedávno označila „etnické čistky“ prováděné Slobodanem Miloševičem za „středověké“! O tom, jaký znevažující – i když barvitý – obraz nabízí například takový film jako Návštěvníci, ani nemluvím. Pojetí, z něhož takové předem hotové soudy vycházejí, je mimochodem znamením zcela falešné a primitivní představy o pokroku a dějinách jako takových. U přibližných představ, zastaralých už za mého mládí, zůstávají i vzdělaní lidé. „Nejsme už ve středověku!“ vykřikovala duchovní elita tváří v tvář násilnostem, barbarství, nekontrolovaným davovým hnutím. Proti ní pak stála druhá verze, stylizovaná, zrozená romantismem: snilo se o středověku jako o „čase katedrál“ – abych to vyjádřil refrénem známého hitu, degradujícího dílo jednoho velkého historika –, čase prosté a krásné víry, epoše řemesel a vědy, v níž se lidské prolínalo s božským.
První z těch dvou tradic, ta temná, pochází z humanismu, z takzvané renesance (prvním „zatemňovačem“ středověku je Petrarca), a osvícenství ji bohužel převzalo. Byla to představa pevně zakořeněná ve vlivných kruzích Třetí republiky. Verze druhá, „katedrálová“, vznikla po Francouzské revoluci, když Chateaubriand napsal svou proti osvícenství zaměřenou – rozhodně však velikou, básnickou – knihu Duch křesťanství (Génie du Christianisme, 1802), v níž vzdává chválu přírodě, gotice, prostotě, ideálu.
Tenhle lidový středověk, středověk po francouzsku, převzatý a prohloubený pak Charlesem Péguym, byl před válkou svůdný jak pro levici, tak pro pravici. Je pravda, že to přineslo některé veliké úspěchy, například už před válkou představení kočovných divadelních skupin Jacquese Copeaua a potom Jeana Vilara. Zrodil se z toho avignonský festival a tradice velkolepých představení na slavném dvoře papežského paláce. Ale není to středověk. Středověk, jaký vytvořil, byť s těmi nejlepšími úmysly, veliký filmař Marcel Carné v Návštěvě z temnot (Les Visiteurs du soir, 1942), je operetka. Přidejte si k tomu fantazírování o životě cechů, o rytířství, bláboly o duchu kurtoazie, o rabelaisovské bodrosti starofrancouzských fabliaux. Mizerné divadlo hrané překližkovými herci, to se stalo ze středověku, té „obrovské a něžné“ epochy, o níž mluvil Verlaine – epochy hrdinské, někdy divoké, barbarské; epochy prostě krásné.
Gide přiznával, že Píseň o Rolandovi (z níž romantismus zachoval jen roncevalské troubení na roh) nemůže číst. Úžasná středověká literatura se vůbec běžně nečetla, těžko se do ní vnikalo, ale když se to povedlo, jaká odměna! Čím by byla evropská kultura bez chansons de geste, artušovských románů, bez Písně o Cidovi, bez Danta a Chaucera? Tahle literatura – ani černá, ani pozlátková – je výrazem své doby, středověkých mužů a žen plných síly a života, lidí obrovsky tvůrčích, naprosto vzdálených nějakým mdlým pravdám, reakcionářskému moralizování či svatouškovské estetice. Všechny tyhle stále více zpátečnické představy definitivně zdiskreditovala vytrvalost vichistického režimu, pro nějž se staly doslova zlatým dolem. „Pozlátková“ verze, lze-li to tak říct, prostě jen obracela na hlavu verzi „černou“. Aby si to pétainismus vyřídil s osvícenstvím (se svou představou o něm), opěval na „svém“ středověku jeho smysl pro řád a poslušnou víru, „to všechno, co je nám vlastní“. To všechno, mělo se rozumět, co od těch dob znešvařili modernisté a podkopali zkorumpovaní cizí agenti.
Tenhle středověk předkládali i mně, ale já ho nepřijal.
V době, kdy jsem četl Waltera Scotta a užíval si přednášek Henriho Michela, viděl jsem středověk – přes všechny jeho ozvěny v současnosti – jako vzdálený, od toho našeho naprosto odlišný svět. Svět na jedné straně barbarský a na druhé ztělesňovaný vznešenými, působivými postavami. Tenhle středověk odešel, už nežil mezi námi. Byl to uplynulý sen.
Jedinou připomínkou středověku pro mě tehdy byla hora Saint-Michel, kterou jsem spatřil v devíti letech. Ta onen časový odstup jen potvrzovala. Saint-Michel „s mořem za zády“, říkali středověcí lidé! Moře pro ně bylo cosi zneklidňujícího, divokého, dosud blízkého biblickému chaosu, cosi, co se zčásti vymklo z nedokončeného řádu Stvoření. Možná že jsem tehdy matně postřehoval něco z onoho ducha dobrodružné odvahy: pustit se s ubohými prostředky do křížku s neznámem, s širým mořem…
Doopravdy, „konkrétně“ jsem středověk objevil až později, v roce 1939. To mi bylo patnáct. Tehdy jsem konečně spatřil pozůstatky středověku. V Toulonu nejsou, jeho rozvoj je mladšího data. Cestovali jsme tenkrát vlakem do Pyrenejí a přesedali v Toulouse. Využili jsme několikahodinové přestávky k prohlídce města. Objevil jsem tak opatství Saint-Sernin, největší francouzský románský kostel. Hluboce mě to vzrušilo. Ale pořád jsem to bral jako očividně jiný svět, zcela vzdálený onomu počátku dvacátého století, v němž jsem žil. Kdo tyto budovy asi postavil, a pro koho? Jak ty muže, jak ty ženy poznat? Byl jsem samozřejmě rád, že ve „středověku“ nežiji. Tušil jsem, že v něm chyběla spousta běžných věcí, které nám v naší tehdejší současnosti, to jest na samém konci třicátých let, ulehčovaly život.
Pokračování na straně II
Pestrý stěkředov
dokončení ze strany I
Ale přesto jsem cítil jakýsi stesk, jako kdyby naše rozloučení se středověkem nebylo zase tak dávné, jako kdybychom se byli přetržením těch pout o něco připravili, odcizili se lidem, které bych já byl rád slyšel hovořit. Turnaji v Ashby dodávala kouzlo právě ta tlačenice lidí. Tak blízkých, a zároveň jiných. Docela jiných, zdálo se mi tehdy, než třeba publikum na fotbalovém nebo ragbyovém zápase.
Byl jsem mladý, ale přesto kolem mě už spousta věcí mizela. A jiné se rodily. Bylo mi šest, když vznikl zvukový film. Telefon naše rodina ještě neměla, ale už také existoval. Viděl jsem, jaké změny vnáší do časoprostorových vztahů. A zrovna tak automobil (ten jsme také neměli) a vůbec nejrůznější věci každodenního života. Třeba jen – později – ledničky: po léta jsme žili v úctyhodném rytmu chladnic, kam se vkládaly ledové kvádry nakupované ve skladech nebo od pojízdných prodavačů. Pak jsme najednou mohli chlazení sami regulovat, pohrávat si s časem. Uvědomoval jsem si „chod dějin“, měl jsem pro to cit – ten jediný, kterým později nic neotřáslo; i když…
Jasně jsem cítil, že vstupujeme do jiné éry. Tušil jsem, že ty každodenní hmotné změny jsou jednou ze základních složek dějin. Že dějiny skutečně nejsou jen bitvy a králové či vlády. Mizel určitý způsob bytí a myšlení, odcházely určité zvyky. Později jsem tenhle pohyb nazval změnou mentality. Je to doprovodný jev změn hmotných. To se ví, že všechny vrstvy, jak je staletí postupně poskládala do našich životů, jsem nerozeznával. Ale viděl jsem, že něco ze středověku v našem světě a v našich životech zůstává, že středověk sice nadobro odešel – ale zanechal dědictví.
A také se mi zdálo, že k jeho odchodu přispěla a urychlila ho první světová válka. Její stopy, prázdná místa po něčem či po někom, jsem totiž dosud viděl všude kolem sebe. Při porážce v roce 1940 mi bylo šestnáct. Druhou světovou válku jsem sám prožil. Ale nikdy v té době jsem neměl takový pocit konce jednoho světa, jaký ve mně vyvolávala vzpomínka na léta 1914–1918, kterou uchovávali lidé mně blízcí a jejich současníci. Takže dějiny, to pro mě v třicátých letech mimo jiné znamenalo ocitnout se na druhé straně zdi – té Veliké války, o níž všichni hovořili. Onen jiný život, oni „obyčejní lidé“, stejní jako my, a přesto po pouhých dvaceti letech už skoro exotičtí, to bylo tam. Připadalo mi, jako by se bylo mládí mých rodičů odehrálo v nějakém jiném světě. Ve světě, do něhož nicméně už vtrhlo něco z budoucnosti: film.
Hovořil jste o stesku… Ano, ale abyste mi rozuměl. Můj středověk neměl nic společného s módním fantazírováním, o němž jsem prve hovořil. Ale probouzel ve mně jakési tesklivé potěšení. Podle mě je ostatně zná každý historik. Je to potěšení neodlučitelné od historiografie jako takové, potěšení z boje proti smrti. Historik se hrouží do zmizelého života, prodlužuje ho a křísí – nebo si alespoň myslí, že ho křísí, i když si přitom matně uvědomuje, že je to možná vzkříšení jen dočasné. Radost ze vzkříšení na jedné straně, tesklivé vědomí iluze na druhé.
Pro jinocha, jímž jsem byl, se tak řemeslo historika začalo řadit k povoláním, která člověk vymyslel, aby mohl žít a pomáhal žít druhým. Připadal jsem si blízký lékařům a umělcům – to druhé nepochybně díky mé matce. Učila hru na klavír. Viděl jsem a slyšel, že stačí položit prsty na klávesnici, a stará díla ožívají, uplynulé epochy se mezi námi znovu rozeznívají… Zdálo se mi, že takový profesor dějin (na badatelskou dráhu jsem tehdy nemyslel) se příliš neliší od pianisty. Šlo o to dešifrovat, nacházet, předávat, navracet životu. Písemné prameny byly partitury. A s lékaři mě zase sbližoval pocit, že minulost je jako lidské tělo, které potřebuje žít, určitým způsobem ožít…
Tehdy jsem samozřejmě to, co mě lákalo, neuměl odborně pojmenovat, ale dnes mohu říci, že velice brzo mě začaly zajímat dějiny dvojího druhu: dějiny sociální a dějiny kulturní. Ty obojí stály na pozadí mého nesporného zájmu o obřady a liturgii. To byly ty turnaje. A to byla také církev.
Jak už jsem říkal, neměl jsem – na rozdíl od matky – nějaké hluboké náboženské cítění, ale k náboženství jsem byl vnímavý. Pro malého Touloňana mělo tehdy podobu posttridentského, jihofrancouzského katolictví. Druhý vatikánský koncil, revoluční roky 1960–1970 to všechno smetly do jiného světa. Lidé narození v padesátých letech už o tom mají jen matnou představu. A pro generace po roce 1960 je to čínština.
Možná jsou moje vzpomínky spíše zpětnou konstrukcí. Ale řekl bych, že určitý odstup existoval vlastně už ve třicátých letech. Odstup, ne ještě odcizení. Zachovával jsem starou liturgii, ale bez nějakého hlubokého pohnutí. Nebyla to ostatně liturgie zase tak moc stará, pocházela ze 17. století a hlavně z konzervativního zápalu století devatenáctého. Ze středověké církve v ní mnoho nezbývalo. Ale staré obřady se přesto ještě silně prosazovaly. Stejně jako mnoho jiných, ocital jsem se vůči nim v obojakém postoji: jednou nohou tam a druhou venku.
Totéž bych mohl říci i o jiných zvycích, třeba o udílení cen na konci školního roku: profesoři v talárech, litanické vyjmenovávání odměněných studentů, předávání knih a diplomů… Od takové čtvrté třídy lycea mi tyhle obřady připadaly zvláštní, stejně fascinující a „středověké“ jako onen slavný turnaj v Ashby. Neuvědoměle jsem cítil potřebu přesáhnout Julesa Ferryho a vymanit školu z tradic Historie.
Na střední škole jste se tedy rozhodl stát se ne-li přímo historikem, tedy aspoň učitelem dějin.
Tak prosté to nebylo… Se studiem jako takovým jsem nějaké zvláštní problémy neměl. Ale s jeho obsahem, to ano. Maturoval jsem. Bylo to na jaře 1940. Zrovna jsem pracoval na latinském překladu pro Concours général, když dohlížející učitel vyšel na chvilku ze třídy a po návratu mi sdělil, že Hitler přepadl Belgii.
***
KNIHOVNIČKA LN
Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst
Jaques Le Goff Hledání středověku
překlad: Věra Dvořáková
Vydal: Vyšehrad 176 stran, 218 Kč
Zítra: Královny špionáže
