Na ministerstvu zdravotnictví se šéfové točí jako figury na orloji. To je taková už pomalu „pěkná tradice“. Ani Tomáš Julínek na tomto faktu nic nezměnil. Dlužno dodat, bohužel. Byl neslavně odejit stejně jako většina jeho předchůdců.
Jsem rozhodně dalek kategorického tvrzení, že šlo o nejlepšího ministra za posledních iks let.
Jednak by to mohlo znít jako pochlebování, jednak úspěšnost ministra nelze měřit v aktuálním čase. Důsledky jeho kroků, byly-li nějaké, na zdravotnický systém se vesměs projeví až v horizontu let.
Nicméně se musí nechat, že Julínek byl po dlouhé době prvním politikem, který měl předem jasnou vizi podloženou aspoň v obrysech nahozenými návrhy legislativních norem, kolem sebe dlouhodoběji pracující tým solidních odborníků, chuť a odvahu do prostředí změnám krajně nepřátelského říznout.
Proč neuspěl? Tady je pět zásadních důvodů.
Pokračování na straně 8
Pět důvodů, které otřásly...
Dokončení ze strany 1
1. Slabá vláda, slabý premiér Hned v prvních minutách po sečtení výsledků parlamentních voleb bylo jasné, že se silné vlády, která by měla dispozice provádět potřebné reformy, nedočkáme. Když po všech dlouhotrvajících politických tanečcích konečně vznikl kabinet Mirka Topolánka, jen naivka si mohl myslet, že takto slabá vláda – pokud se nestane zázrak – bude mít šanci prosadit cokoli, co nebude vonět ČSSD. A také bylo jasné, že Jiřímu Paroubkovi a spol. nebude vonět nic.
Za těchto okolností je vůbec sporné, zda měl Topolánek na reformu nadrženého Julínka do vlády vůbec brát. Zda nebylo lepší si ho raději pošetřit v záloze na příhodnější dobu a do horkého křesla na zdravotnictví neposadit nějakého „kusa“, než ho odsoudit k téměř jisté politické smrti. Premiér sám navíc reformátorům moc nepomohl. Svým arogantním chováním popudil nejen opozici, ale i valnou část národa a nedokázal udržet pořádek a jednotu ani v řadách vlastní strany, natož ve vládní koalici.
2. Chabá komunikace Co si budeme namlouvat, Tomáš Julínek není žádný rétor. Jeho nedostatek – srozumitelně formulovat a jasně obhajovat myšlenky – se jasně projevil například v diskusních pořadech, kde mu mluvkové typu Davida Ratha dali pokaždé na frak. Právě tam promarnil velikou šanci získat si veřejnost na svou stranu. Reformy, zvlášť ty nepopulární, je třeba nejen vymyslet a provést, ale také vysvětlit. To se Julínkovi nepodařilo, v tom má premiér pravdu. Že neuspěl v jednáních s koaličními „rebely“, mu těžko vyčítat. Tady mu chyběla podpora stranických špiček, ty především měly své „podřízené“ umravnit.
3. Velký a malý Tomáš Souvisí do značné míry s předchozím bodem. Julínek vsadil na poměrně vtipné a neotřelé spojení „velkého“ a „malého“ Tomáše, když jako svého mluvčího přivedl na úřad vystudovaného farmaceuta a erudovaného novináře a organizátora Tomáše Cikrta. Jenže potenciál tohoto dua zůstal pouze naznačen v úvodní brožuře slibující reformní změny. Tomáš Cikrt je v civilu velmi sympatický, vtipný člověk s nespornými schopnostmi, ovšem v krizové komunikaci – a tou vysvětlování reforem je – neměl žádné zkušenosti. Pod tlakem (a někdy až nechutným posměchem ze strany politických oponentů) se neudržel a oplácel podobnou mincí. Ironické poznámky a texty vůči politikům opozičních stran si může dovolit politik. Nikoli tiskový mluvčí čili řadový úředník. U veřejnosti mohly tyto projevy působit spíš odpudivě arogantně. Reprezentovat ministerstvo měl někdo jiný.
4. Načasování změn Zavést jako první jednoznačně nepopulární regulační poplatky a pak teprve pacientům slibovat pozitivní kroky, byl nesporně nešikovný tah. Poplatky, byť zdravotnickému systému nesporně prospěšné a asi snadno zaveditelné, vyvolaly takovou vlnu nevole, že na slibovaná pozitiva už nedošlo. Opozice dostala do rukou munici těžkého kalibru a strhla na svou stranu i slabší nátury v koalici. Hysterie pánů Ratha a Paroubka, o komunistech nemluvě, v podstatě ochromila jakoukoli racionalitu projednávání zdravotnických norem. Po bitvě je sice každý generál, ale asi i sám Julínek si musí přiznat, že hned první vlna nabídky a poptávky směrem k pacientům měla být vyváženější a návrh samotný citlivější.
5. Socialismus v nás Zdravotnictví a školství jsou v české krajině bezplatné – a basta! Co na tom, že je to lež jako věž. Každý nechť si sám spočítá, kolik on či jeho bližní ročně utratí za léky či za školní pomůcky svých potomků. Třicetikorunový poplatek je za těchto okolností opravdu směšná částka. Ale systému zdravotního pojištění může vydatně pomoci přesměrovat peníze tam, kde jsou více potřeba. To se během toho jednoho roku potvrdilo, bez ohledu na tvrzení ČSSD. Češi však stále zůstávají v zajetí komunistických idejí všechno všem a zadarmo. Poslední volby to ukázaly jasně – za třicet korun prodali čeští jidášové kraje a Senát Rathům, Drymlům a Emmerovým.
A co bude se zdravotnictvím v éře postjulínkovské? No coby. Nic. Daniela Filipiová je řečeno slovníkem Milouše Jakeše „určitě hodná holka“, ale o její pevnosti v kramflecích ve zdravotnické problematice si nedělejme iluze. Jak ukázaly první dny ve funkci, bude nejspíš ženou kompromisu. Jenže: reforma je reforma a kompromis je kompromis. Reforma, má-li být účinná, se s kompromisy nesnese.
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Petr Kučera, šéfredaktor Týdeníku Televize; byl redaktorem domácí rubriky LN, kde se věnoval zdravotnictví
