Proti módnímu trendu dopředu pohřbívat různé typy médií stojí stále platný fakt, že každý z těchto typů má své unikátní úkoly, jež konkurenční typy prostě plnit neumějí. V případě rozhlasu je to třeba dopravní zpravodajství. Jako je počtení na papíře stále příjemnější než na obrazovce počítače či displeji chytrých mobilů, je zvěsti z dopravy ideální vysílat ve zvuku pro řidiče přímo do aut. Už třicet pět let tak činí Český, respektive Československý rozhlas v relaci Zelená vlna.
Rozhlasové vysílání pro řidiče, jak tento týden připomněli lidé z rozhlasu na tiskové konferenci právě k výročí Zelené vlny, začínalo vlastně už ve čtyřicátých letech minulého století. V roce 1946 se totiž z éteru přihlásil Jiří Štuchal s relací Šťastnou cestu.
Téměř o tři desetiletí později byl Štuchal přítomen představování skutečného dopravního zpravodajství, které startovalo 22. září 1974. Čechoslováci se tehdy inspirovali německým a rakouským vysíláním pro řidiče, jež bylo možné chytat na velmi krátkých vlnách i u nás.
Jak vzpomněl první moderátor Zelené vlny Leo Kustoš, zahraniční dopravní zpravodajství znal i tehdejší velitel dopravní služby Veřejné bezpečnosti plukovník Šmolík a navrhl tu zavést něco podobného.
Možná to také byl právě Šmolík, kdo se zasloužil o název Zelená vlna. Tehdy se totiž na pražských komunikacích začala budovat kabelová propojení semaforů, aby se v intervalu odpovídajícím povolené rychlosti v obci světla zapínala právě do „zelené vlny“.
Už v šedesátých letech přitom mladoboleslavská Škodovka zahájila výrobu „embéček“, a tuzemská veřejnost si tak mohla koupit relativně cenově dostupné automobily.
Tím se hlavně o víkendech rozmohl provoz, když tady lidé - při omezeném cestování do zahraničí - jezdili na chaty a chalupy.
O pátcích a nedělích tak bylo zjevné, že mít aktuální informace z dopravy by řidičům pomohlo.
„Ze začátku nám nevěřili, že bychom takovým vysíláním byli schopni provoz ovlivnit, tak nám dali jenom velmi krátké vlny, pro které tehdy nebyly žádné přijímače ve vozidlech,“ připomněl Leo Kustoš tehdejší skepsi šéfů rozhlasu. Lidé si ale brali do aut přenosné tranzistorové přijímače a ohlas byl od počátku velice dobrý. Rozhlas pak vysílání rozšířil i na střední vlny, a to v roce 1975, když v Praze probíhala spartakiáda a město se zaplnilo pohybujícími se lidmi.
Ti z nich, kdo měli u sebe tranzistory, se průběžně dozvídali o situaci v městské hromadné dopravě a jak se na Strahov nejlépe dostat. Tvůrci Zelené vlny věděli, že vysílání dovoluje také pracovat s pocity posluchačů. „Už od začátku jsme vycházeli z toho, že nás lidé poslouchají nejen pro informace, ale i pro kvalitní hudbu,“ uvedl Leo Kustoš. Z dotazníků distribuovaných na čerpacích stanicích se pak zjistilo, že lidé očekávají konkrétní typ hudby pro konkrétní dopravní situace. Na provoz tak kromě faktických informací působila právě muzika. „Když jsme potřebovali dopravu zklidnit, hrály se pomalejší rytmy, když jsme ji chtěli popohnat, dali jsme tam boogie boogie,“ podotkl Kustoš.
Celostátní dopravní informace se denně začaly vysílat 26. března 1976. Doplnily je zprávy o stavu na hraničních přechodech, čímž se podařilo rovnoměrně rozložit kamionovou dopravu a urychlit odbavování. Posluchači se dozvídali i o vytíženost rekreačních středisek či cenách benzinu a informace se postupně šířily také přes hranice cestami do prázdninových letovisek.
V podstatě od počátku Zelená vlna začala spolupracovat s těmi, kteří hlásili aktuality z terénu, dnes rozhlasu přispívá na osm tisíc řidičů. Kromě zpráv z domova a ze světa a počasí patří dopravní zpravodajství k posluchačským prioritám. A třeba Radiožurnálu přináší desítky procent reklamních příjmů.
Není a nebude mrtvých médií. Každé umí zůstat žijícím a vlivným, stačí jen dobrá myšlenka.
O autorovi| Ondřej Aust, redaktor Lidových novin
