Petr Placák ve svém článku Osmadvacátý říjen nebyla revoluce (LN 25. 10.) tvrdí bez bližších vysvětlení mnoho diskutabilních tezí. Omezme se však na jeho tvrzení, že bychom těžko hledali v Evropě národ, který v dějinách tak málo úpěl jako Češi, dokonce i pod 300letou nadvládou Habsburků. Na úrovni individuálních, jazykových a demokratických práv a svobod občanů se dají najít země i pod cizí nadvládou celkově svobodnější a posléze i demokratičtější. Třebas Skotsko pod vládou Londýna. Norsko pod Dánskem i pod Švédskem. Již v roce 1795 shledala v Norsku Mary Wollstonecraftová vůbec nejsvobodnější komunitu, jakou kdy spatřila, a v letech 1815-1848 bylo Norsko dokonce zemí s nejširší měrou volebního práva mužů v tehdejší Evropě.
Baroko bylo leckde jinde svobodnější, bez pálení statisíců knih. Kultura a učenost i u menších národů tak mohla vzkvétat jako nikdy předtím; mohly tam tak zazářit osobnosti jako dánský fyzik Romer, švédský biolog Linné, norsko-dánský dramatik Holberg, skotský ekonom Smith a filozof Hume...
Režim Habsburků hned v počátcích války popravil nebo vyhnal stěžejní část české reprezentace a narušil i zásadu nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a kulturu citelněji než vývoj po roce 1945. Po roce 1620 bylo na 75 % půdy v Čechách původním vlastníkům odňato navždy, bez restitucí. Placák přehlíží ony postižené s jinými postoji, zájmy a světonázorem. Obdobně jako ještě Jakešovi byla bližší tyranie soudruha Kim Ir-sena než demokracie našich západních sousedů.
O autorovi| našich Zdeněk Zacpal, nordista
