NEW YORK/PRAHA V kubistických obrazech Pabla Picassa nebyly hudební nástroje výjimečnými motivy. Ovšem u jeho díla z roku 1912 už dávno nešlo o obraz, ale o prostorovou koláž, kubistickou expanzi do prostoru. Picasso nemaloval, ale stříhal, ohýbal a lepil. Historikové umění jeho postup připodobňují ke kresbě v prostoru a její výsledek ke „scénáři“ sochy. Picasso se tu začal vyjadřovat odvážným výtvarným jazykem, kterým dokázal zobrazit kytaru, aniž by se dílo fakticky kytaře podobalo. Tam, kde má být vystupující a rovná ozvučnicová deska, je prázdno. Kruhovou díru do ní Picasso vyjádřil trčící papírovou trubkou. Picassovým kytarám z let 1912 až 1914 nyní věnuje samostatnou výstavu Muzeum moderního umění v New Yorku (MoMA).
Mohlo by se zdát, že sledovat osudy jednoho námětu v díle jediného umělce, je na výstavu málo. Jenže to by tím umělcem nesměl být Pablo Picasso. Nejenže šlo o autora nesmírně pracovitého, ale navíc se v případě kytary jedná o zásadní motiv, na kterém můžeme sledovat, jak se měnilo jeho uvažování.
V dílech této fáze kubismu najdeme nejenom stopy inspirace uměním přírodních národů, ale především vlastní hravost a snahu pochopit fungování principů výtvarného zobrazování. Na výstavě se tak nakonec sešlo sedmdesát obrazů, kreseb, koláží, fotografií a objektů. Klíčové exponáty jsou dva: varianta prostorové Kytary z plechu z roku 1914 a její papírový předobraz z roku 1912. O té dlouho nikdo nevěděl. Picasso si ji v roce 1912 v hravém aranžmá vyfotografoval - některé z fotografií přitom pomaloval nebo dál fotograficky upravil - a rozloženou na jednotlivé kusy uložil.
Obě tato díla má MoMA ve svém majetku, a výstavu proto můžeme s trochou cynismu chápat i jako promyšlený marketing vlastních mistrovských děl. Však také nebylo jednoduché je získat. Dlouholetý kurátor MoMA a přední odborník na Picassa William Rubin si byl vědom důležitosti plechové Kytary a umělce mnoho let marně přesvědčoval, ať ji muzeu prodá. Úspěšný byl až dva roky před umělcovou smrtí, v roce 1971. Tehdy již zoufalý Rubin nabídl Picassovi výměnou za reliéf malý Cézannův olej ze sbírek muzea, o kterém věděl, že se umělci velmi líbí. Picasso, pohnut kurátorovou úporností, nakonec Kytaru muzeu daroval. A po své smrti do sbírek MoMA odkázal i její původní variantu z papíru a provázků. Výstava na internetu Přesto je snadné si pomyslet, že k tématu Picasso a kytary už není jednoduché cokoliv nového dodat. Omyl. Ukázalo se, že papírové Kytaře z roku 1912 - aspoň tak, jak ji v muzeu léta vystavovali - něco chybí. V roce 2005 se historička umění Anne Umlandová začala zajímat, co se stalo s náznakem podložky, na které Kytara na historických fotografiích spočívá. Prohledal se depozitář muzea a příslušný kus půlkruhové papírové lepenky byl opravdu objeven. Slavný objekt byl doplněn o chybějící část a zde můžeme hledat důvod, proč se o podobné výstavě vůbec začalo uvažovat.
Pokud se do New Yorku zrovna nechystáte, na webových stránkách muzea najdete neuvěřitelně podrobného průvodce výstavou. Jde vlastně o její specifickou internetovou variantu, jejímž prohlížením můžete trávit desítky minut. Je zde nejen podrobný katalog všech vystavených děl, ale i informace o Picassových technikách, vzpomínky jeho přátel a návštěvníků v kritických letech i audioprůvodce po jednotlivých dílech a dokumentárních fotografiích z umělcova ateliéru. Takto podrobná prezentace vás od návštěvy neodradí, spíše naopak. Budete chtít výstavu navštívit, abyste se na vlastní oči podívali na originály.
Picasso: Guitars 1912-1914
Museum of Modern Art, New York do 6. června 2011
