Chodili jsme po ulicích, náměstích a mostech nejkrásnějšího města této části světa a měli jsme neodbytný pocit, že jsme svědky představení s titulem ,Konec komunismu v Praze‘. Vždyť ty rudé hvězdy, srpy a kladiva, ale i další symboly bolševické nadvlády se vůbec k architektuře tohoto skvělého města nehodily a byly jako ošklivé uhry na nádherné ženské tváři.“ Tak popsal Adam Michnik atmosféru návštěvy polských poslanců Solidarity v Československu právě před dvaceti lety.
Bylo to nové a fascinující. Nedávní disidenti, kteří se s Václavem Havlem setkávali nanejvýš na „zelené hranici“ za zájmu Státní bezpečnosti, přijeli jako oficiální činitelé s příslušnými pasy a StB zbyl jen němý úžas. Ještě komunistické Československo tak zažilo první dotek se svobodou na východ od železné opony a první důsledek polských voleb v červnu 1989.
Komunisté byli bezmocní Tyto parlamentní volby, kterých se poprvé mohla zúčastnit opozice, skončily pro vládnoucí komunisty fiaskem. Podle předchozí dohody u kulatého stolu přitom šlo o polosvobodné volby, na rozdíl od horní komory parlamentu se soutěžilo v dolní komoře volně jen o 35 procent křesel, zbytek obsadili vládní kandidáti. Výsledek byl přesto jasný - kandidáti opozice nezískali z možných mandátů pouze jedno místo v Senátu. Poláci zkrátka pochopili červnové volby především jako referendum o konci komunistického režimu.
Vliv těchto voleb na situaci v Československu, zejména na formování názorů o variantách budoucího vývoje, dokládá řada článků o polských událostech v samizdatových časopisech či v zahraničních rozhlasových stanicích. Zájem však byl reciproční a polská média sledovala situaci u nás. Například 4. června 1989 vysílala Solidarita ve svém televizním programu předtočený rozhovor s Václavem Havlem, který byl krátce předtím propuštěn z vězení. Změny v Polsku umožnily uskutečnit další nevídané věci včetně návštěvy zástupců Solidarity v Československu. 21. července přijeli na týden poslanci Sejmu Zbigniew Janas, Zbigniew Bujak, Jan Lityňski a Adam Michnik, doprovázeli je představitel Polskočeskoslovenské solidarity Miroslaw Jasiňski a mladá novinářka Krystyna Krauze. V Praze na ně čekali jejich známí z domácí opozice.
Československé úřady se ocitly v obtížné situaci, protože nemohly otevřeně zakročit proti návštěvě oficiálních zástupců sousední země. Příslušníci StB alespoň po celou dobu Poláky otevřeně sledovali a federální ministr vnitra předkládal vedení KSČ informace o jejich cestě.
Podle jedné z těchto zpráv měl 22. července někdejší vůdce podzemní Solidarity Zbigniew Bujak informovat své hostitele o snaze prosadit oficiální státní omluvu za účast polské armády na srpnové okupaci v roce 1968. Poslance Sejmu přijal také kardinál František Tomášek, který se v tomto období stal definitivně jedním ze symbolů vzdoru proti režimu. Poláci poté navštívili Václava Havla na jeho chalupě na Hrádečku. Jak později vzpomínala Krystyna Krauze, návštěva spíše připomínala setkání členů rodiny a měla idylickou podobu včetně „mezinárodního turnaje“ v ping-pongu.
Mezi Švejkem a Kafkou Domácí disidenti ovšem byli na rozdíl od polských hostů skeptičtí a nedomnívali se, že v dohledné době nastanou v Československu výraznější změny. Jejich nálady popsal po letech Adam Michnik: „Čeští přátelé nás vyváděli z omylu. Opakovali nám: Československo není Polsko a Češi nejsou Poláci. My tu žijeme v absurdním začarovaném kruhu mezi Švejkem a Kafkou.“
Na závěr své návštěvy odjeli Poláci v doprovodu Jana Urbana do Bratislavy, kde 26. července navštívili bývalého prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka. Podle zprávy ministerstva vnitra, jejíž kopie dostali na stůl Miloš Jakeš, Gustáv Husák, Ladislav Adamec, Alois Indra, Jan Fojtík a Rudolf Hegenbart, s ním „hovořili o jednání u ,kulatého‘ stolu v PLR a o historických vazbách mezi Československem a Polskem. Shodli se v názoru, že vstup vojsk varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968 nebyl nutný a celý tento akt by se měl přehodnotit.“ O několik týdnů později již vedení KSČ nervózně debatovalo, jak reagovat na oficiální omluvu Sejmu za účast Polska na srpnové okupaci.
Kojzar se mýlil Názory stranického vedení na tuto návštěvu tlumočil 27. července v Rudém právu Jaroslav Kojzar. V komentáři Zamést před vlastním prahem nechyběly tradiční pomluvy, které domácí režim o Solidaritě šířil. Kojzar polské poslance označil za špatné rádce a doporučil jim, aby se nevměšovali do cizích záležitostí a věnovali se nápravě polského hospodářství, které údajně jejich vinou stálo na pokraji propasti. Československo bylo podle jeho výkladu v naprosto jiné situaci, a domácí oponenti režimu neměli proto mezi obyvatelstvem podporu. Po několika měsících již bylo jasné, že Kojzar rozhodně nebyl dobrým analytikem.
O autorovi| Petr Blažek historik autor pracuje v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR
