Na jedné straně je osm vojenských námořnictev, největší světové rejdařské společnosti, bohaté státy Perského zálivu, které potřebují dopravit ropu na trh, a velmoci, jejichž obchod do značné míry závisí na lodních trasách, které vedou kolem Afrického rohu. Na druhé straně několik tisíc somálských pirátů v malých lodích a vyzbrojených lehkými zbraněmi. Proč tedy piráti vyhrávají?
Oni nejenže vyhrávají, ale schopnosti práva a pořádku jsou téměř zcela ochromené. Piráti se již zmocnili desítek lodí a vymohli si výkupné, které jen letos činilo celkem třicet milionů dolarů. Čtrnáct lodí, včetně obřího saúdskoarabského tankeru s nákladem dvou milionů barelů ropy, stále kotví u somálského pobřeží a čeká na výkupné.
Přesto však, s čestnou výjimkou Indie a Francie, proti pirátům od Afrického rohu zatím nikdo nepoužil sílu. Dánské vojenské námořnictvo v září zatklo deset pirátů, ale zase je propustilo, protože dánská vláda se domnívá, že nemá pravomoc je soudně stíhat.
Britské ministerstvo zahraničí doporučilo Královskému vojenskému námořnictvu, aby nezadržovalo piráty s určitou státní příslušností (včetně somálské), neboť ti by pak mohli na základě zákonů o lidských právech žádat v Británii o azyl.
Piráti si dovolují čím dál tím víc a mezinárodní společenství na to reaguje ústupem. Významné lodní společnosti, které převážejí ropu z Perského zálivu, nařídily svým tankerům, aby přestaly využívat trasu přes Suezský průplav, která vede právě podél pobřeží na severu Somálska. Tankery místo toho obeplouvají Jižní Afriku, čím se cesta prodlužuje o dva týdny a prodražuje o dvacet až třicet tisíc dolarů za den.
Na pevnině, nebo na moři?
Co s tím? Většina odborníků tvrdí, že tento problém nelze vyřešit na moři. Potíže ustanou prý teprve až s obnovením pořádku v Somálsku, kde mají piráti základnu. Vzhledem k tomu, že Somálsko je v současnosti rozděleno na tři různé faktické státní útvary, z nichž pouze jeden (Somaliland), a to ještě jen skrovně, kontroluje své území, je to dost nereálný požadavek.
Poslední významný mezinárodní pokus vymanit Somálsko z rukou vojenských diktátorů a jejich milicí se uskutečnil v letech 1992 až 1993. Skončil spěšným stažením amerických vojáků ze země, po nichž odešli i všichni vojáci OSN. Kdyby někdo dnes požádal členské státy OSN o dobrovolníky, svět by okamžitě zachvátila epidemie diplomatické hluchoty.
Jestliže musíme počkat, než se v Somálsku ujme moci ústřední vláda se skutečnou autoritou, a teprve potom bude v mořích kolem Afrického rohu zpacifikována pirátská hrozba, pak je velice nepravděpodobné, že by tato šťastná událost nastala před rokem 2020. Proč tedy nevyřešit problém na moři, kde klanové milice a sebevražední útočníci žádnou překážku nepředstavují? Proč nezajmout nebo nezabít pár pirátů, a přesvědčit tím ostatní, aby si vybrali jiné povolání?
Nevěřte nesmyslnému tvrzení, že oceán je příliš rozsáhlý, než aby se dal sledovat a účinně kontrolovat. To je jeden z úkolů, který mají na starosti vojenské námořní síly velmocí. Právě ty na to také mají náležité vybavení: pozorovací satelity, letadla pro hlídkování nad mořem a válečné lodě se silnými radary a účinným zbraněmi. Navíc vojenské námořní síly obvykle shánějí práci, protože v mírové době není po jejich službách zase taková poptávka.
Rezoluci proti pirátství!
Problémem není váhavost nebo neschopnost vojenských námořních sil. Použít tradiční způsoby, jak se vypořádat s pirátstvím, totiž znemožňují normy mezinárodního práva a zákonodárství lidských práv, které vstoupily v platnost v uplynulých desetiletích. Například Úmluva OSN o mořském právu požaduje, aby válečná loď za účelem potvrzení kriminálního úmyslu vyslala k podezřelému pirátskému plavidlu člun pod velením důstojníka. Dokud k tomuto nedojde, nemůže válečná loď zahájit palbu.
Lidově se posádce takového průzkumného člunu říká „rukojmí“. Počátkem 18. století, když námořnictvo hlavních evropských mocností vymýtilo piráty z Karibiku – skutečné piráty z Karibiku, ne Johnnyho Deppa a Keitha Richardse – takové nesmysly neexistovaly. Piráti byli jasně vymezení jako „nepřátelé celého lidstva“ a existovalo právo „na univerzální jurisdikci“ proti nim.
Každý stát mohl zatknout piráty z jiného státu nebo států a mohl je za jejich trestné činy soudit. Pokud byl pirát zajat v ozbrojeném střetu, mohl být dokonce popraven. A třebaže už nejsme v 18. století, rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která by vyhlásila univerzální jurisdikci, by situaci určitě změnila.
Předpokládejme, že by taková rezoluce byla přijata a že by stanovila, že do vzdálenosti 500 kilometrů (300 mil) od somálského pobřeží může být zadrženo každé nevojenské plavidlo s ozbrojenou posádkou. Pokud by se loď na výzvu nepodrobila, byla by bez dalších cirátů potopena. Stačí to párkrát udělat (jako to minulý týden učinila indická vojenská loď INS Tabar) a hrozba pirátství velmi rychle odezní.
Má OSN na to, aby pro Adenský záliv a pro oceán sousedící s východní Afrikou vyhlásila taková pravidla? Možná. Indickému námořnictvu právě přiznala právo „pronásledování v těsném závěsu“ podezřelých pirátských plavidel do somálských teritoriálních vod. OSN musí ovšem zajít ještě mnohem dál. Tento problém lze vyřešit jen s velmi nízkými ztrátami na životech, musíme ale nejdřív změnit pravidla pro ozbrojený zásah.
***
Piráti si dovolují čím dál tím víc a mezinárodní společenství na to reaguje ústupem
O autorovi| Gwynne Dyer, novinář působící v Londýně
