Hlavní postava povídky Heinricha Bölla Ztracená čest Kateřiny Blumové aneb Jak vzniká násilí a kam může vést „v poledne kolem 12.15 zastřelila ve svém bytě novináře Wernera Tötgese“.
Německý nositel Nobelovy ceny popisuje další události: „Rozrušení! Palcové titulky. Celé titulní strany. Zvláštní vydání. Úmrtní oznámení nadměrného rozsahu. Jako kdyby - když už se na světě střílí - byla vražda novináře něco zvláštního, důležitějšího než třeba vražda bankovního ředitele, bankovního úředníka či bankovního lupiče.“
Je dobré si znovu povídku Heinricha Bölla přečíst. V době, kdy platí náhubkový zákon, který stvořil - abych se vyhnul jmenování - ten poslanec, co mluví fistulkou a za skly brýlí mu neustále nejistě těkají očka. V době, kdy herci sepisují petici proti bulváru, jelikož už nepíše o tom, že mají nové vany, nýbrž že údajně obdělávají další a další Hany, Dany, či dokonce ctnostné panny.
Kdo dočte Ztracenou čest Kateřiny Blumové, patrně - aniž by ho schvaloval - čin hlavní postavy pochopí. Neboť chování zavražděného novináře je skutečně, jak se říká, „na zabití“. Nicméně je také třeba říci, že Tötges nijak nevybočuje z obvyklého nahlížení na novináře v knihách - otravní čmuchalové.
Nejotravnější bývají novináři v detektivkách - ti čmuchalové jsou pořád těm čmuchalům za zadkem. Žurnalisté se snaží z komisaře vytáhnout nové detaily, objevují se na místech činu... Ale jak jsou nesnesitelní, tak jsou zas výkonní - nejenže je vražda na titulní straně, ale o nočním činu si pachatelé většinou mohou číst již brzy ráno.
Špatný kredit však mívají v knihách také sami spisovatelé. Často jde o sebeironii, ale zároveň o prostředek, kterým se zesměšňuje někdo další - je nabíledni, že autor a postava spisovatele vposledku potáhnou za jeden provaz.
V Letní přeháňce Jiřího Marka přichází podat výpověď svobodník Boháček, který s mrtvou dívkou taktéž cosi měl: „Jako svobodník Boháček bych rozhodně vojínovi Váňovi dívku nepřebral, ale jako Robert Boryna - to je něco jiného.“ Přebírání holek stejně jako básnický pseudonym se panu Boušemu nelíbí, natož když mu Boryna začne recitovat: „Prosím, zde mám několik básní, jak vidíte, opěvoval jsem ji velmi upřímně. Tady například: Když noci stín si na zem lehá, já cítím, jaká je tvá něha, mé srdce pro tebe se mučí, já toužím vzít tě do náručí...“
Pan Bouše má o vrahovi od té chvíle jasno: „Když někdo píše básně, tak je mi hned podezřelej. No, řekněte sám, pane rado, píše normální člověk básně? Třeba vy... Nebo pan policejní prezident... O našich maličkostech ani nemluvím. Ale on - básně! Na to, jak se s ní sešel, na to, jak ho zradila, teď prej bude psát na její smrt. To se mu to píše, holomkovi, když je na svobodě!“
A co teď má dělat člověk, který je tím otravným čmuchalem, a navíc píše o těch nenormálních lidech, co třeba vytvářejí i verše? Kde je pan Bouše, aby zamezil ublíženým e-mailům, které přicházívají po ne zrovna pozitivně vyznívající recenzi? Každá negativní recenze je totiž nekvalitní a ten, kdo ji napsal, je přinejlepším „popleta“.
A kde je pan Bouše, aby ty nevychované autory také naučil, že naopak za pozitivní recenzi se neděkuje? Člověku se vždycky vybaví věta zpopularizovaná Petrem Čtvrtníčkem: „Já myslim, že ty mediální mrdky máme pořešený...“ Pane Bouše, slyšíte to? Říkáte, že novináři a spisovatelé jsou všichni jedna pakáž? A že naproti v řeznictví prodávají výborný taliány? Pane Bouše, vy jste básník života.
Nejotravnější bývají novináři v detektivkách - ti čmuchalové jsou pořád těm čmuchalům za zadkem
O autorovi| Ondřej Horák redaktor LN
